HLAVA SVATÉHO DIVIŠE.

Svatý biskup Diviš pochopy jsa jat

zapříti měl Krista, modly uctívat.

Svatý rozjásal se: – Bože na trůnu,

ty mi neodpíráš slávy korunu! –

Do pece jej vrhli. Mezi plameny

svatý biskup zpíval zpěv svůj nadšený.

Do vody jej vmetli. Voda nesla jej,

světec zpíval zpěv svůj ještě radostněj.

Zavolali kata: – Nabrus meč a tni,

můžeš-li ty, Kriste, zde jej vytrhni! –

Od těch dob, co mečem svatý Pavel sťat,

nesmí žádné hrdlo meči vzdorovat.

Ocel blýskla. Svatá hlava letí v zem,

pohani zří na ni v skřeku vítězném.

Ale rázem tichnou: tělo bezhlavé

naklání se k zemi k hlavě krvavé.

Ruce si ji zdvihly... Katy úžas jal...

A trup světce kráčí s hlavou dál a dál...

Z Paříže s ní pílí... K Remeši jde teď...

Na oltář ji klade Kristu za oběť...

Usmál se Syn Boží na ni laskavě,

zpět ji poslal k své i její oslavě.

Pohan, vrchní soudce, od popravy spěl,

náhle divné kroky v zadu uslyšel.

Klap-klap, klap-klap cosi za ním zadupá,

ohledne se: Hrůza, hlava biskupa!

Do běhu se pustí, hlava za ním v běh,

v dům svůj vpadne, za ním klap-klap na schodech.

V pokoji se zavře, k stolu usedne –

náhle jako hadem uštknut pobledne:

Hlava biskupova stojí na zemi,

přísně na něj hledí zraků zářemi!

Zavyl pohan děsem, meč svůj uchopil,

po jílec až v prsa si jej potopil...

Jezu, věrný pane, kdož ti věrni jsou,

poctíš slastí nebes, slávou pozemskou:

hlava světce leží – nevýzpytný div! –

na oltáři v kapli remešské jak dřív...