HLAVA V. Jak svatý Brandan v smutek ponořen.

Za krátký čas se v mlhy změnila

a v deště pohoda; pak ulehl

na dobro vítr, moře změnilo

se v mrtvý močál, stála tiše loď

a týdny, měsíce jim míjely,

a s místa jenom málo hnuli se.

A přišla zima, hlad se dostavil,

a Brandan velkou, těžkou práci měl,

by víru jejich v lepší budoucnost

a v pomoc boží živou udržel.

Na mále bylo jí, a hrozila,

že zhasne úplně. Tu poslal Bůh

jim silnou bouři, moře oživlo

a valilo se prudce, stříkalo

až k oblakům, a hromy hučely,

a vítr zbuzen řádil zuřivě

na řvoucích vodách; loď se házela

a lítala a v hloubku padala,

a zase vyhozena hnala se

jak ustrašena, divě ve vlnách.

Ač měli strach, přec bouři vítali

co spásu svou a nemýlili se.

Když vyjasnilo se, hle, před nimi

se ostrov zelenal, a hladina

jen vánkem sčeřená je donesla

ku břehu mírně klonícímu se.

Na blízku stála dubů skupina

a v jejich stínech pramen třpytil se

ze země líně, žlutě tekoucí,

a mniši velkou žízní trápeni

se vrhli na vodu a nedbali

slov Brandanových, jenž je varoval,

by nepili. Ni jeden neposlech’,

a za okamžik všickni cítili,

že výstraha ta lichá nebyla.

Do mozku jejich páry stoupaly,

vše bralo divnou tvářnost na sebe

i nebe, moře, stromy, celý kraj.

Jak vínem opojeni nejprudčím

se smáli, výskali, neb plakali

dle povah svých, a z mlhy mámící

je tisícerým tvarem, zbudoval

se před jich zrakem palác ohromný

uprostřed luzných sadů; na sto bran

do vnitřku jeho vedlo; hnali se

jak zběsilí do klamných otvorů,

a Brandan střízliv ze všech jediný

hru prázdných bludů viděl před sebou,

jak jim se jevila, a podivné

teď spatřil divadlo. Co nejhlouběj’

z nich každý v duši kryl, a co si přál,

tam v zámku bludů skutkem zdálo se

a vyplněným přáním. Jeden mnil,

že v klášteře byl zpět, a vyprávěl,

jak celý podnik Brandanův byl snem

až k smíchu smělým! Druhý ve sklepě

se klášterním u sudu vína snil

a pil a pil, a onen pravil zas,

jak šťastným je, že může zase spát

v své komůrce, byť třeba také ráj,

ten dlouho hledaný byl neviděl,

a každá malá slabost vyšla tak

na světlo dne, a Brandan ubránit

se nemoh’ úsměvu, ač smuten byl

nad mělkostí těch duší bez křídel.

Však jeden z nich jej k smrti poděsil –

to Lucius byl. Jako pouště lev

tak zařval divoce, a ku bráně

spěl nejvyšší, nad jejíž obloukem

štít zlatý visel, s jehož hladiny

tvář dívky plála rajským půvabem.

Do síně velké brána vedla ta,

kde strměl trůn, kde zlaté koruny

a zbraně na pilířích visely,

sto mečů, štítů, z kovu brnění

tam leželo, a jásal Lucius,

svá roucha trhal s těla řeholní

a do nachu se halil, korunu

si postavil na čelo, vztýčil se,

vstoup’ na trůn, hleděl kolem, vášní bled,

a hlasem hromovým se mluvit jal:

„Tak přišel posléz velký okamžik,

o kterém duše snila v úzkostech

a v bolu shroužená! Zas třímám zbraň,

a mani moji stojí kolem mne

a kloní poslušně se! Opate,

věz, kým že jsem a koho v klášteře

jsi hostil po léta! Jsem Raglan, král,

ten samý, o kterém ti Mardoch děl,

že zraku dal jej zbavit, zabiv mu

dřív syna jeho. Spáchal jsem ten čin

a nelituji! Proč se protivil?

Nám saským bohatýrům patří svět

a plémě tvoje proto stvořeno,

by sloužilo nám... A já v pokoře

v tvém žil jsem klášteře, když vzpoura mě

z mé země vyhnala! Však byla lží

ta moje pokora! Teď svítí zas

mé oko světlem svým a nesklopí

se k zemi víc! Mé vojsko kolem mne

se řadí s jásotem, a koráby

mě čekají na moři dychtivě,

bych kořistí je plnil ostrovů

a zemí, v kterých kleté plémě tvé

z mé dýše milosti! Věz, klášter tvůj

že lehne popelem, bych skvrnu tak

smyl s paměti, že mrzce poslušen

jsem léta žil v tvé, mnichu, porobě!

O věrni moji, v pouta jímejte

hned toho kněze! A teď královnu

mi toho města před tvář přiveďte!

Já viděl obraz její nad branou,

cos v oku jejím vře, co mocně krev

mi v srdci bouří, zdá se hrdou být,

a proto kleknouti má přede mnou!“

Tak zvolal Raglan krutou pýchou zpit,

a marně Brandan z bludů vyvésti

se snažil jej, on ani neslyšel

a domníval se, Brandan ku sloupu

že přivázán jej prosí o milost.

„Proč nepřichází moje zajatá?“

Teď Raglan zvolal s čelem pošmurným,

a bledým, vášní chvějícím se rtem.

Ta slova sotva dozněla, když, hle,

na konci síně zlatá záclona

se rozhrnula. Ze smaragdů trůn

tam stál, a žena na něm seděla

jak mramor bledá, luzná, truchlivá.

Jí z čela kvetla z hlohu koruna,

a vlasy její jako paprsky

se zlatě linuly, a závoje

jak sněhy bílé, tenké jako vzduch

jí kolem těla hustě plynuly.

To nebyl přelud jak ten palác z mhy,

ó Brandan poznával to jasně hned,

že ona jediná v své truchlosti

a bledé kráse žitím dýchala

uprostřed bludů prázdných, míhavých.

Však tvorem lidským přece nebyla!

Ó jakou byla tedy záhadou?

Však Raglan jal se opět mluviti:

„Hned sestup s trůnu!“ zvolal, „klekni zde

pod majestátem mým! V mé moci jsi!“

Bez hnutí luzná žena seděla

na trůnu ze smaragdů, v oku jen

cos jako vláha zatřpytilo se.

A Raglan rozzuřil se divoce:

„Mou vládu neuznáváš? Odpověz!“

A ona mlčela, a velký zrak

byl smuten k smrti. Oči pomalu

se obracely k nebi. Raglan však

až k šílenosti zpupný, chopil meč –

jak modrý blesk ten síní zamih’ se,

a zbraň, jež posud byla vidinou,

se náhle proměnila v skutečnost.

Do boku ženy pohroužila se,

a tato, mlčky, krví zbrocena

tvář zahalila bílým závojem

a klesla mrtva k zemi... Děsná bouř

v tom přikvačila temná od moře,

blesk stíhal blesk, a vítr burácel,

a za okamžik v nic se rozplynul

z mlh zbudovaný palác klamivý.

A mniši mžikem byli střízlivi,

a každý viděl jasně omyl svůj,

a hanbou rděli se. Však brzy strach

se zmocnil jich, a zapomněli vše,

jen na to myslíce, jak zachránit

svůj život, neboť se všech nyní stran

se bouře valily, a černá noc

vše kryla kolem, moře zuřilo

a břehy lámalo, a pevná zem

se třásla silně tak, že zdálo se,

den soudný že již počal; s kvílením

se rozprchali mniši, ve zmatku

hlas Brandanův, k modlitbě zvoucí je,

ve vřavě zanik’. Takto celou noc

se hnali po ostrově, šílenci,

svých vlastních stínů lekajíce se,

a zvuků vlastních hlasů. Brandan sám

ku břehu tedy šel, on zpomněl si,

že ráno v skalách velkou viděl sluj,

tam rozdělat chtěl oheň veliký,

by sloužil bratrům po tmě bloudícím

za maják. Doubravou se nyní bral,

kde vítr méně burácel a déšť,

a sbíral suché větve. Doubrava

jej vedla k moři, v temných roklí klín.

Déšť přestával a vítr ulehal

a moře počalo se konejšit.

Mrak rozstoupil se, měsíc zasvítil,

a Brandan viděl mezi skalami

na písku mořském, s velkým úžasem,

tu luznou ženu ležet na břehu.

Jak bledá byla mrtvá její líc!

Meč v boku trčel jí, a na hlavě

ta z hlohu koruna jí zářila

svým něžným květem. Brandan bolem jat

stál vedle ní. Jak měl jí pomoci?

Chtěl učiniti krok, však náhle stál

jak v kámen proměněn. Stín ohromný,

tak temný jako zosobnělá noc,

stál mezi ním a ní, bez tvaru byl

a přece osobou, bez očí byl

a zíral přec, bez hlasu byl a, slyš,

cos jako mluva šlo z té temnoty

a padalo do duše Brandana

jak tíha skal, neb toto uslyšel:

„Ne žena leží v krvi před tebou,

však neodvratné vidíš proroctví.

To Erin je a osud budoucí,

jenž čeká smaragd moře neblahý.

Meč v srdci, pouta, smrti rovný sen!“

Tu padl Brandan k zemi, přemožen

tak velkým žalem, že se zdálo mu,

že umírá. A k nebi nesl zrak

a sepjal ruce v němé bolesti.

Hlas z temna stínu zase vycházel:

„Hleď, Brandane, jak z květů koruna

se luzně skví! Jak z hvězd je uvitá!

To nesmrtelnosti je znamení.

Věz, k nové slávě Erin povstane,

a utrpení bude glorií.“

Jak balšám tato slova kanula

do duše raněné. A temný stín

se rozplynul, a tiše bylo kol,

jen moře šeptalo, a v lůně skal

ta koruna na čele Erinu

jak mléčná dráha svatě hořela,

a luznější nad všechny vidiny

ta truchlá, sladce snivá byla tvář.

Slz vřelý proud Brandanu ulehčil,

pak bylo mu, jakoby tichý hlas

mu velel, aby šel a ponechal

tu mučednici věků v lůně skal,

jež jímaly ji, rakev kamenná.

Vstal tedy Brandan tiše se země

a s hlavou skloněnou se vzdaloval.

Sluj našel posléz, oheň rozdělal

a zadumal se, znova vypuk’ v pláč

a celou noc tak truchlil nad vlastí,

jež předrahou mu byla rodičkou.

A bratři zatím vatrou vedeni

se sbírali, a v kruhu širokém

kol něho sedali, a viděli

pláč jeho hořký, nikdo neptal se

však po příčině. Mlčky dumali

až do východu slunce. Jeho zář

když v oči Brandana se vedrala,

jej probudila z bolu, pozvedl

teď teprv tvář, a bratry teprv zřel.

Ti ale v zmatku hlavy svěsili,

stud hořel na tvářích jim, čekali,

že Brandan učiní jim výčitek.

On ale pouze pravil: „Modlem se,

by Bůh nám odpustil a vedl nás

po dráze své.“ A zraky zastavil

na bledé líci krále Raglana.

Ten zíral chmurně v zem, a jediný

ku Bohu hlasu svého nepozved’.

Po modlitbě je Brandan k lodi ved’

a bylo blaze jim, když od břehu

je vítr hnal. Jen Brandan smuten byl.

Jej bolelo, že Raglan zatvrzen;

pak bledý příznak viděl Erina

na břehu ležet, mečem proklaný.

Však ani slovem bratrům nesdělil

svou vidinu. Sám nesl pro sebe

ten těžký bol... Tak pluli tedy dál,

až zase bílá byla sobota,

a ryba opět vynořila se,

a na ní opět hody slavili.

A kotel, který v strachu před rokem

tam byli zapomněli, nalezli

na tomtéž místě. Byli veselí;

a v kruhu širším nesl teď je vír

zas kolem „ráje ptáků“. Viděli

strom bílý v mlze jako ze stříbra,

a na mohutných větvích zpívali

tam ptáci střídavě a andělé,

a moře přinášelo sladký zvuk

těch zpěvů zdaleka jak ozvěnu,

a bratři slyšíce, jak vítají

je andělé, až k slzám pohnutí

jim naslouchali, zpěv až zanikl

a strom až zmizel z jejich obzoru.