HLAVA VI. Jak Brandan slavně zpíval na moři.

S dnem Petra svatého se setkali

na pustém moři; břehu nebylo

ni zdálí vidět, bezdno modralo

se do černa pod nimi, průhledné

jak sklo, a jevilo jim tajemství

svá veliká, až mnichům ježily

se hrůzou vlasy, stvůry viděli

jak věže trčící, neb svinuté

jak dračí plémě. Rtem se chvějícím

se modlili, by Bůh ty potvory

ze sna nezbudil, v kterém shrouženy

se zdály tam pod vodou hluboce.

Dech tajili, a nikdo nemluvil.

V tom velkém tichu Brandan ozval se:

„Dnes velký svátek jest, zazpívám mši,

vy se mnou slavte slávu toho dne.“

A mezi tím co všickni mlčeli,

svá roucha mešní, zlatem zářící

na sebe vzal, a hlasem jako zvon

mši svatou čísti počal. Bratří tu

se velkým strachem déle neznali

a tlumeným mluvili šepotem:

„Pro Boha živého, ne nahlas tak

mši svatou zpívej, otče blažený!

Chceš v smrt nás uvrhnout? Což nevidíš,

jak v hloubi toho moře nestvůry

nad všecko děsnější, co peklo má,

dík Bohu, spát se zdají? Probudit

chceš hromným hlasem havěť obrovskou

a k vzteku roznítit?“ Tak prosili.

On ale usmál se, pak káral je

a pravil přísně: „Žádná nebezpeč

tak velkou není, abych ze strachu

se zamlčel, když Boha chválit chci!

Ó styďte se a čiňte pokání!

Vy Boha zapíráte, zbabělci!“

A ještě hlasitěj’ se zpívat jal,

a jeho hlas se stal tak velikým,

že moře přehlušil, a kol a kol

ty stvůry ze sna probouzely se,

a pomalu se ze dna nořily

na boží den, a byly ohromné

jak skály; pomalu se nesla loď

kol jejich těl, a Brandan nepřestal

ve zpěvu svém. A stvůry podiv jal;

bez hnutí, tiše naslouchaly mu,

čar vládl jimi, hlavy klonily

své obrovské jakoby v pokoře.

A opat zpíval celý boží den;

když slunce kleslo v moře, unaven

se zamlčel. A stvůry bezedna,

tak tiše, jak se vynořily dřív,

se opět nyní v tůně vracely,

jak balvany, jež tíhnou do hloubí.

Když zmizely, tu bratři teprve

zas volně dýchali. Však strachem tak

juž byli zmořeni, že vidiny

těch nestvůr stále ještě v temnosti

je strašily, a noc se zdála jim

tak černá jako nikdy ještě dřív.

„Ó Brandane,“ zvolali, „zhyneme!

Líp bylo ještě, když jsme patřili

na dračí havěť, která kolem nás

teď v černu slídí snad! Ó Brandane,

Bůh miluje tě! Oroduj za nás!“

Byl Brandan k smrti smuten, pravil jim:

„Vše, co Bůh učinil po celý čas

té naší plavby, ještě nestačí,

by pevnou víru ve vás zbudilo?

Ó Bože můj, rač světlo vrhnouti

v ty šeru plné duše slabochů!“

V tom obrátila loď se k severu

a horu spatřili tam vysokou,

jež náhle svítala a průhlednou

se stala jako led. A z temena

jí náhle jako pták vylétlo v noc

– div nevídaný – slunce růžové,

nad mořem stálo chvíli, rozlilo

se jako zora pak, a za chvíli

se slunce druhé z hory zvedalo

jak blankyt modré, bílé přišlo pak,

a dál a dál po celou dlouhou noc

ta hora nová slunce soptila,

až bratrům zrak přecházel slzící,

a světlo velikého poznání

v tu noc jim v duši vzešlo konečně,

a na kolenou, v plesu radosti

„Dík, Bože, tobě!“ k nebi zvolali,

kde tisíc plálo duh. „Ó pane náš,

rač zkoušet nás, my silni budeme!“

A vespolek se všickni líbali.

Jen Raglan pořád v chmurách, bez hnutí

na přídě stál. On neměl podílu

ni v jejich strachu ani radosti.

Bled, zamyšlen se díval do moře

a dýmem vše mu bylo kolkolem.

Nadarmo Brandan slova přesladká

mu v ucho šeptal, slova otcovská,

on neslyšel, v dum hloubí ponořen.