HLAVA VII. Jak Brandan slzu místo kletby dal.

Slib Bohu daný bratři drželi,

juž víra jejich živou zůstala,

a snášeli juž jako Brandan sám,

tak klidně svízele, jež čekaly

je na pouti teď další po moři.

A svízele ty byly veliké.

Po dlouhém bloudění, po útrapách

všech druhů do pásma je zanes’ proud,

kde místo vzduchu kouř byl, valil dým

se na smrdutých vodách hnijících,

mha dusná s mraky zápasila tam

o vládu potmě, z jejíž hlubiny

hluk dutý, neurčitý vycházel,

jenž děsil je. Nadarmo snažili

se obrátiti loď a prchati,

hnal vítr hloub a hloub je v temnotu,

vyl při tom hrozně, a kouř dusil je.

Děl Brandan: „Bratři, blízko pekel jsme!“

To slovo padlo, těžké břemeno,

na jejich duši; Brandan nad nimi

kříž udělal, a byli pevni zas.

Z vln šlehaly teď sírné plameny,

a blesky jako zmije míhaly

se čerností, a šerem příšerným

tvář démonů se ob čas zjevila.

Na přídě, jako stádo při bouři

se mniši shlukli kolem opata

(jen Raglan stranou seděl zasmušen),

a Brandan ruce vznášel k modlitbě,

a bratři bledi sic, však důstojni

na hrůzy hleděli. Tak po dva dni

tou mlhou pekel jeli mrákotnou.

Den třetí se však jasnit počalo,

a proti nim cos plulo jako loď,

když blíže přišli, rozeznali pak,

že skála jakás to, již házelo

jak hračku moře do výšky, by pak

ji hluboko do bezdna hroužilo,

a zas do výše neslo závratné.

A na tom křišťálovém balvanu

jak z nečistého ledu, držel se

vší silou křečovitě nahý muž

na znaku ležící, a ze sto ran,

jež při zápasu s živly utržil,

se krev mu lila v slané peřeje,

již tvrdošijně, dravci hladoví,

jej shltit chtěly. Závoj tvář mu kryl,

a unavený, zmírající hlas

tak kvílel v žalosti: „Což neslyšíš,

ó králi Ježíši? Jsi něm i hluch?

o slitování volám! Ustrň se!“

Na hlavě všem se vlasy ježily,

a Brandan pozved’ ruce žehnaje,

a vítr mlčel, moře ustalo

v své kruté hře, a v tichu příšerném,

jež nastalo, ku skále plující

se Brandan obrátil a útrpně

na nešťastného hleděl člověka,

a zvolal takto pojat soucitem:

„Rci, bolestný, proč snášíš muka ta?

Ve jménu Krista, k němuž volal jsi,

mi odpověz!“ Dál nemoh’ mluviti,

neb lítostí byl všecek rozechvěn.

Hlas, který nyní odpovídal mu,

byl utrpením slabý, znavený,

byl věčným pláčem všecek chrapotný

a někdy zněl jak zubů skřípání.

„Jsemť Jidáš,“ pravil, „jsem ten prokletý,

jenž Krista zradil, mrzkým polibkem

jej v ruce vrahů vydal v zahradě

za oné vlahé noci, poslední,

již bez muk viděl jsem. Jak její klid,

hvězd kmitání a tichý stromů šum

mi v upomínce živě utkvěly!

Jak sen o vodě, žízeň prahnoucích

až k zuřivosti vznítí zběsilé,

tak hvězdný její přízrak nový pláč

vždy ze zraku mi láká v temnotách

a v nepokoji věčně rostoucím.

Po zradě mé, ó jaká prohlubeň

se prázdna v duši mojí odkryla!

Byl Kristus vším, a zbaven všeho, já

stál tváří v tvář s tím, co mi horší jest

než peklo – s vlastním nic!... Když sebevrah

já život odhodil co hnusnou věc,

tu nebylo to v kajicnosti, věz!

Já neplakal, když Krista vraždili.

Co na něm záleželo mi! Já chtěl

jen uniknouti tomu svému nic.

Smrt smála se a peklo s chechtotem

mě přijalo, neb úžas, zděšení!

Své nic a nic a věčně prázdné nic

za prahem pozemským já našel zas!“

Po těchto slovech Jidáš zaplakal

a moře počalo se bouřiti,

však Brandan opět vody konejšil

a pravil: „Jidáši, ach bez konce

ty strádáš bolestný?“ A zrádce děl:

„Na vánoce a svátky Marjanské

mě ušetřují larvy, démoni,

ne uvnitř však můj vztek... Dnes Marjanský

as svátek jest, neb ďábel neštve mě.

Však zítra počnou opět muka má.“

Tvář Brandanova bolem blednula,

však dále ptal se: „Závoj kryjící

líc tvoji hustě, ten co znamená?“

A Jidáš na to s těžkým povzdechem:

„Já málo dobrých činů vykonal,

když na zemi jsem žil. Však stalo se,

že jednou na podzim, když stmívalo

se v dešti, ke mně přišel nahý muž

a prosil o almužnu. Bledý byl

a zimou třásl se. Ten jeho zrak

mi jaksi v duši vnik’, byl horoucí.

Já hodil mu kus plátna. Závoj ten,

jenž tvář mou kryje, onen jesti cár.

Bez něho nevýslovně trpěl bych,

neb vlny moře by mě dusily.

Věz, Brandane, že smrti úzkosti

já vezdy trpím, ač již zemřel jsem.

Smrt nová v nové bezdno prázdnoty,

snad ještě hlubší by mě uvrhla.

Tak jediný čin dobrý chrání mě

od velkých útrap. Více netaž se.“

Hlas jeho zmíral v silném šumění

zas dmoucího se moře, z propasti

roj běsů hnal se jako útokem

na Jidášovu skálu zmítanou

a mniši s hrůzou odvraceli tvář

a šeptali: „Trp, zrádce, hříchů trest!“

A ďábel řval: „Své vrzte prokletí

na jeho hlavu!“ „Klet buď!“ šeptali.

Však Brandan pozved’ kříž svůj opatský

a zvolal proti ďáblům: „Ustupte!

Do pekel zmizte! Zpátky, poroučím!“

A slza útrpná mu skanula

do moře, které ihned utichlo,

a šklebící se běsi couvali,

a zapadli do vod pomalu,

však jeden z nich děl s krutým úsměvem:

„Tím hůře bude pozděj’, Jidáši!“

Děl Brandan klidně: „Hůře nebude,

než soudil Bůh!“ A ďábel mlčky šel.

Noc nastala teď plná velkých hrůz,

neb démoni se s temnem vraceli

a řítili se jako dravá zvěř

vždy znova k zmítanému Jidáši.

Po celou noc však Brandan bojoval

ve slzách, v modlitbě, a vítězně,

a chránil Jidáše. Při úsvitu

když k smrti znaven, polo v mrákotě

kles’ bratrům do náruče, mezi loď

a balvan Jidášův se příval vlil,

a prostor mezi nimi rost’ a rost’

až balvan v mlze zmizel... Vítr nes’

je v slunnější teď kraj, a zpívali

zpěv díku za přestálou nebezpeč.

Tu pozved’ Brandan hlavu v úzkosti

a hleděl kolem sebe: „Zdá se mi,

že někdo schází z nás!“ Tak zašeptal,

a mniši rychle počítali se,

a jeden zvolal: „Jeden schází z nás!“

a druhý dodal: „Kde je Lucius?“

A všickni zbledli. „Otče,“ zvolali,

„co činit máme? Co se stalo s ním?“

Vzdech těžký zachvěl bledým opatem:

„Soud našel svůj, Bůh buď mu milostiv!“

Tak řekl krátce, všickni poklekli

a za mrtvého pomodlili se.

Jak zahynul a kdy, to zůstalo

jim na vždy nevyzpytným tajemstvím.

Když pluli dále, za den přijeli

ku skále vysoké, z vln čnějící

jak sloup, a s vrcholu se lila jí

jak topas žlutá voda, padala

jak zlatý dešť do moře s šumotem.

Děl Brandan: „Sám chci dříve prozkoumat

kraj tento podivný a pramen též,

než dovolím vám přistat.“ Zpomněli

na zámek bludů, hlavy svěsili

a mlčky veslovali ku břehu.

Tam Brandan vystoup’. Stezku uviděl,

ta vedla v hluboké hor údolí;

dub ohromný tam šuměl, ve stínu

se k němu malá chata tulila,

a jako zlato potok třpytil se,

jenž z oné vody byl, jež zbudila

svou barvou podezření Brandana.

Na trávě seděl starý poustevník;

vstal, shlídnuv opata. Vous jeho spěl

mu bíle jako sníh na kolena,

rouch neměl žádných, za plášť sloužily

mu vlasy jeho, stříbrem halily

jak závoj celou jeho postavu.

Byl velký, neshrbený, mohutný,

a oči jeho byly andělské,

jak blankyt jasné, zlato měly hvězd.

„Buď vítán, Brandane! Já tebe znám,

co hledáš, vím. Vše zjevil dnes mi sen.“

Tak oslovil jej, pak se líbali

navzájem, ruku v ruce k břehu šli,

a mnichům kázali, by přistali.

Ti v úctě klonili se, k chatě blíž

je stařec ved’, a Brandan prosil jej:

„Je libo ti, pak pověz nám, kým jsi.“

On na to děl: „Jsem Pavel poustevník.

Let kolik žiju, spočíst neumím.

Dub, který dnes nám šumí nad hlavou,

já viděl jej, když ještě žaludem

na trávě ležel zde, kde vyrostl.

Ten pramen živí mě. Kdo napije

se z jeho vod, je syt pro celý rok.

Nuž, dosti o sobě já mluvil teď,

a raděj’ povím vám, co čeká vás.

Vy na kraj nejširšího kruhu teď

jste připluli, na prahu cíle jste.

Za krátko jen a uvidíte ráj.

Já řídit budu vaše kormidlo.

Dnů mých je míra plna. Nevrátím

se více sem.“ A slzy radosti

mu tekly po tváři. Pak tiše vstal

a pohledem se loučil s chatrčí

a s dubem svým a celým údolím.

Slez pravil. „Pijte. Čas, abychom šli.“

Ku pramenu se všichni nahnuli

a pili z žlutých vod. Od toho dne

až k jejich do kláštera návratu

pít nemusili více ani jíst.