HLAVA VIII. Jak nevýslovně Brandan blažen byl.

Pouť jejich neznala víc nebezpeč:

hod velkonoční opět slavili

na rybě bez pohromy, naposled,

a ptáků ráj jak hvězdu viděli

mhou zakmitnout se v třpytu slunečním.

Pak vjeli v bílý oblak, ploužící

se hustě po vodách. Tři celé dni

tvář neviděli slunce, zlatěji

tím zdála se jim pak, když vyjeli

na světlo opět. Moře bylo teď

jak z azuru, a stříbrem prochvělé.

Den svítit nepřestal, a z jasných vln

se bez přestání výspy nořily,

a každá z nich se zdála rájem být.

Hor ohnivých viděli temena,

jež hořely jak lampy oltářní,

jak svíce velkonoční v svatyních,

a kathedrály stály na skalách

ve samotách z křišťálu stavěné

a průhledné, a hvězdy svítily

v nich místo lamp, a jako nástroje,

jak zvony ohromné, ty budovy

zvuk slavný vydávaly ze sebe,

jenž mořem nesl se a vracel se

co ozvěna, a s větrem zmíral pak,

by jako z mrtvých opět k žití vstal.

Tou bujně krásnou jeli samotou,

až posléz bílou uviděli zeď

jak ze sněhu a hustě posetou,

jak květem luh, drahými kameny;

z ní chrysopras a smaragd hořely,

a jiskry sršel beryl, amethyst,

a rubín rděl se sluncem krvavým.

Uprostřed zdí se brána klenula

jak hora vysoká, a pod klenbou,

již jacint tvořil, topas, chalcedon,

loď jejich vjela v moře svítící,

jak safír tekutý, a z mramoru

nad jíní bělejší se řada hor

do výše pnula; hory z ryzího

pak zlata vyčnívaly ještě výš

a třpytily se širým obzorem.

Tím horstvem choboty se točily,

po jejichž hloubce k předu jela loď,

až připlula zas ke zdi vysoké:

ta byla celá z květů stavěna

a krásnější než vše, co po cestě

své byli viděli; z ní vůně šla

a rosou celá byla skropena.

To byla zeď samého ráje již.

Jak bušilo jim srdce radostí!

Však ještě jednou strach teď naposled

se zmocnil jich: dva draci střežili

vchod ráje; děsný na ně pohled byl,

a břitký meč nad branou klátil se

a hrozil spadnout každý okamžik.

Když v nejistotě stáli na lodi

a nevěděli, jak se přiblížit

ku břehům blaženým, tu zjevilo

se dítě krásné jako červánky,

a vítalo je z brány, s úsměvem.

„Jen vstupte!“ pravilo, a každého

z nich jménem jmenoval. Tu přistáli

a z lodi vyšli ven, a pachole

je líbalo. Hned draci ustoupli

jak krotcí psi, a vzalo pachole

meč, který jako péro na zem pad’,

a pravilo: „Jen tomu ublíží,

jenž nevěří. Vchod nyní volný jest.“

Tak tedy vstoupl Brandan do ráje,

na hoře stál a zíral do kraje,

jejž Hospodin byl slíbil svatým svým.

Byl oslněn tím světlem přesladkým,

a anděla hlas k němu přicházel

a tiše šeptal mu: „Ó bratře můj,

ráj ten by patřil ještě člověku,

bez hříchu kdyby byl! Zde světlem jest

sám Kristus Pán, tak proto sladké jest.“

A Brandanovi slzy vyhrkly,

nad člověčenstvem plakal veškerým,

jež snáší útrapy, jež ztratilo

ten blaha věčně luzný příbytek!

Slz jeho déšť když posléz pominul,

do zraků svých ssál rozkoš nebeskou

těch údolí, jež jeden byla květ,

těch zlatých hor a jezer safirných,

jež nikdy chmura nezastínila,

kde zima neznámá, i žízeň, hlad,

zlo neznámé kde slovo. K nebesům

pak oko pozved’, Bohu děkuje

za milost nesmírnou. A blankytem

teď růžová a zlatá oblaka

se vznášela, a blíž když připlula,

tu poznal Brandan, že to zástupy

jsou blahých duchů. V těla z lesklých par

se byli oděli, ten červánkem

se rděl, a onen svítil růží zas,

jak hvězda ze stříbra se jiný zdál,

a některý jak blankyt proniklý

tak mnohým zlatotřpytným paprskem,

co třeba bylo, aby modré nic

tvar na se vzalo přeluzného sna.

Zář vůní byla, vůně barvou zas

a obě hudbou, divem všechny tři

tak nevyzpytným, jako krása jest

a její zákony a podstata.

Kol hory tumán duchů zavířil,

jak velká radost duší zabouří,

a Brandan sám, a všickni bratři s ním

na kraji mdloby byli; nesnese

tak velké blaho člověk nadzemské.

Hlas vůdce anděla teď zašeptal:

„Dál, Brandane, tě nepovedu dnes.

Ráj uzřel jsi, tvé přání splnil Bůh.

Ty bez těla se brzy vrátíš sem,

pak vnikneš v nejsvětější tajemství,

a sneseš nejsvětější nadšení.

Do doby té ti bude útěchou

cos nevýslovně svatě sladkého,

co brzy uvidíš, co naplní

tvou duši září, která neshasne

už nikdy, ani v hloubí věčnosti.“

Víc neřek’ anděl, Brandan poklekl

a všickni kolem něho; beze slov,

jen jediným a dlouhým pohledem,

jenž tužbou byl a velkou modlitbou,

se rozloučili s rájem. Pachole

je vedlo k lodi zpět, a nalezli

na břehu poustevníka Pavla. Spal,

sen věčný však, a duch již v ráji byl.

Do písku stříbrného vložili

schráň jeho smrtelnou, pak odpluli,

a rychle jako vidin mihnutí

jim zmizel ráj i z květů jeho zeď,

jen v duších jejich zářit nepřestal.

Loď nesla se teď mořem čarovným,

směs ostrovů, z nichž každý o sobě

se květem zdál, ten růží, lilií,

ten violou, a jiný planoucí

z vln modrých levkojí, se po pět dní

před zrakem jejich záříc míhala,

a odlesk ráje padal na vody

a nedal vzejít noci. Umdleni

tím dlouhým dnem a vůní s ostrovů,

v sna náruč zapadli, a hluboký

je spánek ovládl, jen Brandan bděl,

a hlídal loď, a řídil kormidlo.

Noc vzešla posléz, hvězdná, stříbrná,

a vánkem, který z klína moře dul,

hlas tichý, známý začal šeptati

mu do ucha, hlas toho anděla,

jenž vůdcem byl mu v ráji. Zachvěl se

a zvednuv hlavu, která bezděky

na prsa byla klesla znavena,

kol sebe hleděl, neklame-li sen

mu smysly. Z moře před ním rostl háj

nad věže vyšších bílých lotosů,

a v nekonečnou klenbu splétaly

se vonné jejich koruny a loď

jak labuť tam se nesla; kormidlo

se hnulo rukou, kterou neviděl,

a Brandan věděl, tam kdo řídí loď.

U skály nad lotosy čnějící

se zastavila, safír jediný

ta hora byla. Pravil tichý hlas:

„Vstaň, bratře, za mnou pojď,“ a zdálo se,

že ruka jala ho. Přivázal loď,

kde bratři spali posud hluboce,

a šel. Dům svítící na skále stál,

byl jako z ohně; brána z démantů

se tiše otevřela. Vstoupl v síň,

jež kostelem se zdála z křišťálu,

na dlažbě z chalcedonu oltář stál,

tma rudá, plná jisker, hlásala,

že z granátů byl celý zbudován,

a místo lampy na řetězu z hvězd

sám měsíc visel tam... A Brandan klek’

a chvěl se jakýms velkým tušením.

Hlas šeptal zas: „Jdi, zvedni záslonu!“

Ta visela utkaná z purpuru

na konci síně. Jala Brandana

na cestě hrůza svatá, poslechl

však anděla, zved’ záslonu a šel,

kam nevidná ho ruka pudila.

Síň druhá stála před ním, nevelká

bez všeho lesku. Strop byl dřevěný

a stěny bílé. Uprostřed stál stůl,

byl na něm ubrus hrubý, domácí

to bylo předivo, a kytice

jen z polních květů byla v nádobě

jen prostě z rudé hlíny pálené.

Když zraky jeho šeru přivykly,

jež panovalo tam, tu uviděl,

že nebyl sám, že muži seděli

kol dřevěného stolu... Vykřikl

a na kolena pad’ a klonil se

až do prachu – to apoštolové

kol stolu seděli; a pojednou

síň celá světlem sladkým zářila

hvězd nejbělejších, vánočních jak hvězd,

a Kristus sám, náš Pán a Spasitel,

v rouch bílých sněhu, v středu síně stál,

a jeho nevýslovně sladká tvář,

tím okem hlubokým a dojemným,

jež slzy láká v zraky zároveň,

co v duši radost jásá, nadšení,

na Brandana se tiše dívala,

a svatý úsměv na něj zazářil.

Tu Brandan mnil, že zemře blaženstvím.

Jak ve snu viděl jen, že Kristus šel

ku stolu zpět, že číši s vínem vzal,

že apoštolům ke rtům klonil ji,

že lámal bílý chléb a podával.

Pak bylo mu, jakoby moře hvězd

mu v duši stoupalo – neb Kristus pán

i k němu přistoupil a podal chléb,

číš ke rtům jeho klonil... Blaženost

ta příliš mocná byla, do mrákot

jak samé smrti Brandan těžce kles’.

Když opět smyslů nabyl, šeptal hlas:

„Jen kolem sebe hleď, vše zmizelo!“

Na skále ze safíru zase byl.

Pod ním kvet’ v šeru lotosový háj,

kde loď se houpala... Však onen dům,

jenž jako z ohně zbudován se zdál,

byl zmizel. Andělův hlas šeptal teď:

„Rok celý trval onen okamžik,

v němž na ráj zírali jste. Velkonoc

ty slavils s apoštoly, s Kristem dnes.

Tvou duši prošel bílý jeho zjev,

neb čistá jest co oheň nebeský.

On duši tvoji prošel! Jeden z nás

ty budeš v brzku! Pokud na zemi

živ budeš, nápoje a pokrmu

ti třeba nebude, on sytil tě.

Co více jest, ten jeho svatý zrak

z tvých zraků nepomine nikdy víc,

zář ona hvězdná plá tam na věky!

To pouti tvé jest velké ovoce,

že stát se mohlo tak, to děkuješ

těm květům zázračným, jež trhal jsi

po cestě k ráji; dobře rozuměj,

ty květy zázračné jsou víra tvá,

tvé slitování velké, bez mezí,

jež ke všem tvorům cítíš trpícím!“

Byl Brandan něm, a sám nevěděl, co

jej k zemi sladce kruší, před zrakem

tvář Kristova se stále vznášela,

a duše jeho byla plna tak,

že přetékala svatým nadšením.

A anděl řekl: „Na loď nyní pojď.“

a vedl jej. Sen ještě držel tam

všech bratrů duši. Vítr zvedl se

a nesl v dáli loď... A Brandan stál

pod jasným nebem, vzhůru ku hvězdám

zrak obracel, však slova nenalez’...

Za krátko Erina uzřeli břeh

ti z dálí poutníci, a odevšad

se lidé hrnuli, by viděli

ty, jejichž zraky ráje uzřely,

a po více než po čtyřicet dní

z rouch jejich vůně šla, jež prosákla

je v ráji pozemském tam za mořem.

Z rouch jejich časem vytratila se,

ne z duší však, tam na vždy zůstala,

a všickni žili svatým životem.

A přišel čas, a Brandan loučil se

a k Bohu šel, ó třikrát blažený,

jenž uzřel ráj a sladkou Krista tvář,

jenž touhu ukojil, tu, která všem

nám silněj’ nebo slaběj’ plápolá

na duše dně, a která v našich dnech

po ideálu žízní zove se!