Hle! hlele!

Ó jaké parno! Slunce žárem z dáli

nás bičuje – a v nitru oheň jiný

i mne i Tebe pálí...

Hle, již i pot se s čílka Tvého roní,

nuž, ať nám opona okénko zcloní.

I v šeru komnaty prost zůstanu vší viny;

jak kuřátka dvě budeme tu v houští.

Běloučká opona juž v okénku se spouští –

hle! hlele!..

Závojem černým den si zakryl tváře.

Zřím vzhůru do okénka, hledám dívčí krásy –

jak štědrá luny záře!

Já šťasten spatřil tílka vděčné tahy,

jež za jediný pohled pohár štěstí blahý

mi skytají: zřím vlnící se vlasy,

jež ku hrudi lnou jako vonné houští,

zřím ještě víc – ach! – opona se spouští –

hle! hlele!..