Hle, jaro jde...

Hle, jaro jde a teplou rukou

mně tiše sahá v starou hruď:

Co ještě truchlíš? Pryč s tvou mukou,

ty smutné srdce, vzbuď se, vzbuď.

Viz, jaké svěží, smavé ráno

pod vlahý nebe modrojas

je v rose krajem rozestláno –

to pro tebe, buď vesel zas! –

Jsem jako zmámen, – zázrak jeví

se na mé celé duši v ráz:

hle, vzrůstá v zář a ptačí zpěvy,

v pažitů zeleň, v modra pás...

Co hlavou kdy se mihlo vznětů,

co krásného jsem srdcem snil,

vše vtěluje se v moře květů,

v ples skřivánčí, v jas slunných chvil.

Na ňadra snivě rozvlněná,

v něž fialek je vetknut květ,

mne Vesna tiskne, luzná žena,

svůj třpytný zrak v můj noříc hled.

A kol mé hlavy plavovlasých

svých vděků stelouc bujnou žeň,

lichotně rce mi ve stu hlasích:

„Mne miluj a vše zapomeň!“

A krajem štěstí vrchovaté

jde od nebes po samou zem...

Můj smutek pod oblaky zlaté

kams ulít černým motýlem.