Hle, matka!

Žebračka stojí u dveří

a ruku vztáhnouť váhá –

sníh proplítá se kadeří

a ňadra polo nahá.

Ó těžko říci, co ret vzlyká,

leč v tváři věta krátká,

ta chladné nitro odemyká

a v srdce bodá jako dýka:

Hle, vaše matka!

Vzdech vydral se mi jediný,

jí z oka slza sklouzla:

to Bůh ví, v slze chudiny

jaká zřím vždycky kouzla!

I chopil jsem ty ruce bědné

a lkal a šeptal z pola:

Máš dítek šiky nepřehledné

a pokyň: každé páži zvedne:

„Vlasť matka volá!“

Jak? vrtíš hlavou nebohá?

Ó ctím to němé hoře!

Co krásných hvězd má obloha,

co skvoucích perel moře:

jen ty, matičko, nemáš dětí,

když cesta kluzká, hladká,

by zachytli tě ve objetí

a svět ti mohl záviděti:

„Hle, šťastná matka!“

Ti odrodilci bezděční,

již sotva tebe chápou,

ach, rouhaví a nevděční

tvou svatou lásku šlapou!

Kde písně pro tvou trpkou chvíli?

Tam sestru barkarola

a jinde duma k boji sílí,

jen žal tvůj nikdo nerozptýlí,

když o lék volá!

A kdy ta rozvaděná mláď,

až srdci tvému bědno,

juž pozná přec, že její máť

jen objetí má jedno,

a do něho že všecky tulí

a v něm že mlčí hádka?

Ó hana těm, před její vůlí

kdo hrdá čela nesehnuli,

ó bědná matka!

Jí vzlyk se vydral jediný

a z oka slza sklouzla:

to Bůh ví, v slze chudiny

jaká zřím vždycky kouzla!

Ó nelkej víc, juž blízko do dne,

a mráz mu neodolá,

a neodolá matce rodné

víc žádné srdce nerozhodné,

když o smír volá!