Hle, zazářily!

Hle, zazářily keře mojí víry,

jež rostly v stěnách roklin pochybností mých,

tak dlouho zapomenuty a siry

vždy temno propasti na větvích sehnutých;

teď zazářily!

Neb milost – žhavá nebes míza – vběhla

v jich pupence, jež zarděly se v purpuru,

a rosa naděje v nich ve krůpějích lehla,

déšť padající s neviděných azurů,

a zarděly se.

A z dálek mysterií písně vanou,

jež spíjí myšlenky mé v žhavou exstasi;

mou duši do čtyř úhlů zotvíranou

hlas jejich jako proroků hlas prochází:

to písně vanou.

Žár mají zanícených hranic zloby,

jenž na záhonech krvavých byl světci set,

ples jejich čistý katakomb zněl hroby

jak hrdliček smích, jež se daly k nebi v let;

žár mají hranic.

A zněly ke mně tiše staletími

jak větrů van a šum, jímž šumí trávy stvol;

já neslyšel jich smysly zhrubělými,

až desku citů, kam padaly, zjemnil bol;

tak zněly ke mně.

Jak hudba čarovná, již z dálek přivál

dech větrů, v srdci totéž sladké zvlnění;

hrob katakomb, co caesarům kdys skrýval,

táž touha v neznámo a naděj v splnění

jak hudba dálek.

A totéž ducha prudké vytržení

v dál mystickou a krve plápol řežavý

a lásky šílenství a opojení

já cítím, bratří mrtvých věků, jaká vy,

a vytržení.

Jest srdce tabernakl otevřený,

kde vystavěl kněz trůn již z květů lilije;

tam spočine týž duše Vyvolený,

zdroj plesu, štěstí, Bůh můj – Bílá Hostie,

v mém tabernaklu!