Hledal jsem tě dlouho, až jsem jednou z rána

Hledal jsem tě dlouho, až jsem jednou z rána

šťastně nalezl tě; unavený, bledý

tulák noční – kdo ví, kde’s byl naposledy! –

stál jsi na obloze. Svěžím větrem hnána

vlna moře zvedala se, z růží stkaná

záplava se jasnila, a východ šedý

světlem plnil se, již ohnivými sledy

šlehla první střela lukem slunce slána...

Kmitavý tvůj paprsek se náhle zkrátil,

bylo mi tě líto – tak se’s rychle tratil

jako hříšník dopadený, jenž se skrývá,

v rozpacích se dlaní dotýkaje čela...

Jdi! Jsi zbytečným a nepotřebným zcela

jako básník, který planou píseň zpívá.