HLEDÁNÍ BOHA

Dnes klidno je, ticho je, naslouchej,

co z města šedého zdiva

se ozývá, co v něm zpívá,

a skrytě co bouří, co posmívá se,

co vroucího a co je živého v hlase,

a čím už v minulo přešel děj.

Co bezy kvetou modrou vůní,

je udiven jimi každý kout,

co z ostrovů, nábřeží, laviček

a se strání, sadů zeleně syté

i dole tam z bystrých lodiček,

jež brázdí pokojný proud,

hned bezy neb akáty ucítíte,

vzduch jenom jiskří, je provoněn

tou vůní každý pohyb žen.

Stín každého kolem jdoucího chodce

běh dětí, když ve hře se rozštěbetají,

let ptáků, navyklých na cestách krotce

se družit, když paprsky zažehají:

v tom všem spí dech města unaven.

Leč pozoruj déle,

a uslyšíš: mlýn jak boží mele

z těch starých bolů a nadějí

i radostí za těsto pro chléb nový –

tam z kamenných domů v té návěji

vadnoucích květů

se zkoušené lidství rodí

a volá po novém světu

a po člověkovi.

Toť mnohohlasý, splývavý sbor,

jej nevidné ruce řídí,

tisíce zájmů tisíců lidí,

ten hluboký, harmonický chor

i neharmonických a protivných cílů:

Velekněz k starému bohu se modlí

uprostřed ovcí pokorných,

zde množství se valí, by káceli modly

a za pílí tam a prací a ziskem

v továren masivu blízkém

kdos nemluví, jenom jedná tich.

Tam v nejužší jakési obci

čachrují se svým já sobci:

O dekorativních exotiků,

kdes mimo život výkřiky!

Kdes vulkánů výstřiky

až do krve zedraných srdcí,

jež lásku a žárlivost erotiků

nemohou svrci.

A tam, hle, za mrtvé, za živé krev

společných zástupů kuje

budoucí lásky kovový zpěv

a rány všech obnažuje.

Tu buřiči, zaklínající věky,

jež za věky jdou se mstít,

svůj svolávají a řadí si lid.

Vpřed! Za bubny! Vzpourou se vyřítit!

Jít, paličkou smrti rachotit

vždy ráz a ráz a ráz,

i krve se neštítit prolít řeky,

dnes, zítra, zas a zas,

neb lásky každé přísný soud:

že bez trestu není

ni smíru vykoupení –

a světem že jinak nelze hnout.

V to mesiánských hlasů

těch smírných srdcí slyšte

zpěv zníti ze všech stran:

tam nad věznicemi všemi

a nad všemi nemocnicemi

a nad obydlími trpitelů

ze smutků tolika ran.

A takové napětí dvojí

i lásek i nenávistí

v té síle přerozující vůle,

v tom zápase, světů je dvou,

že umíš-li čísti,

i kletba, i modlitba

se v konečný souzvuk pojí

a zástupů nových se stává myšlenkou

svou vykupitelskou čistotou svítí

a aspoň zásliby snů

tu krášlí a naplňuje žití

v klopotné tíži dnů,

a výše si vyzdvihuje zem

v svém putování za člověkem,

jenž hledá boha.