HLEDÁNÍ

Ráj země zíral k ráji hvězd,

ráj hvězd v stan duše nahlížel,

zda přišla zpět už z tajných cest,

kam smrti stín jen za ní šel.

A duše nešla. V paměti

snad vlast už se jí zatměla,

když nepoznána v zajetí,

k rtům bídy své rty skláněla,

kde mlčky mezi žebráky

dar bolesti své přijala,

a radost, bloudíc s oblaky,

jí neznala, jí neznala.

A přišel čas, ach, přišel čas,

kdy příchod lásky zářil v tmě,

a její hlas se bázní třás:

O kde jsi ty, jež patříš mně!

Tu ve hvězd zlatých zrcadlech

div panenské se krásy skvěl

jak úsměv Boží lásky v snech,

až touhy stesk jí záviděl.

Smrt, plná cti, a Boží stud

ji lásce vedly do cesty.

O ty, jenž sám zde stojíš chud,

hleď do tváře své nevěsty!

O Bože, duše pravila,

ach, jak jí mohu žádati!

Tak vznešená a spanilá

v prach poráží mě závratí!

O krásná, duše pravila,

když touze mé jsi slávou hvězd,

ach, pověz ty mi, spanilá,

co tvojí touze krásou jest?

A ta se v studu bázlivém

jak chudoby čest zarděla:

To před zrozením v srdci mém

smrt sedmi klíči zavřela!

Tu pohled duše smrti pad’

v zrak hrobový, v zrak ledový.

Ach, marno živým se jí ptát,

ta ani mrtvým nepoví!

A touha duše přešla již

svůj bludný kořen v chvíli té – –

O smrti, jež mě provázíš,

o hvězdy mé, proč mlčíte?

Když z dáli jen se díváte

a nedáte mi znamení,

ať krása, kterou skrýváte,

jak slza zmizí v prameni!

O Bože, duše pravila,

smrt mlčí, němé jsou rty hvězd;

když cesta v tmě se ztratila,

zjev Sám, co Tobě krásou jest!

Ať smrt div lásky nejsladší

jak tajemství své zakrývá –

co její jest, mně nestačí,

jsem žárliva, jsem žárliva!

Jen nad čím Ty’s v Své lásce žas’,

tím hořet chci v Tvém plameni!

Vždyť za jediný blesk těch krás

v Své ruce máš mé spasení!