Ó hleďte jen tu věčnou tajemnici,

Ó hleďte jen tu věčnou tajemnici,

jak v hustý závoj skrývá svoje čelo,

bud z jara to, kdy vše se rozzvučelo,

bud za mrazu, kdy tuhnou slzy v líci.

Kdo může o tvé lásce k lidem říci?

Vždyť pod roušku ti oko nehledělo!

Jen k umírání dala jsi nám tělo,

jen k nedůvěře klenbu s šedou kšticí.

Lež necháváš i blbstva nesečtena

o podstatě své věstit nic než bajky

a smrt nám dáváš svrchem všeho věna!

Jdem život píti mroucími rty sajky,

však místo zdroje kyne nám jen pěna

jak krůpěj kalu ptáku u kolajky.