Hlemýžď a perla.

Jsou jedni, kteří vše když v oběť dají,

a zklamáni pak cizí vidí vinu,

jak hlemýžď zpět se vtáhne v skořepinu,

tak oni v sami sebe jen se stají.

A hořkost, hněv a lítost v sobě mají,

a pro sebe jen žijí k hrobu klínu,

pak s kletbou svalí v hřbitovní se hlínu

a v pohrdě vším lidstvem umírají.

Leč jiní mušle jsou, jež perlu kryje,

jen láskou vždycky cizí ústrk platí,

a v hruď kdy smrtná rána jí se ryje,

Své vrahy skvostnou perlou obohatí.

A jen když hruď už zcela prázdná zeje,

pak teprv vlastní bol si tiše pěje...