HLEMÝŽĎ

Jsa tupen, snížen v bajkách všech

a dětem vydán na posměch

sám jeden mezi tvory,

žil mírně, prost jsa snažení,

měl neveliké stavení

pod kříkem rebarbory.

A nutno říc’, že zahrada

ku mírnosti té nabádá

i tichým býti velí,

abychom vůně zažili

co do jakosti, do síly

a barvám rozuměli.

Nach růže značí milost, plam,

jenž tráví srdce bílých dam

a vášní z oka šlehá

a v škále bílých odstínů

na kalině a jasmínu

je zvýrazněna něha.

Pak záští, svár a nevěra

ze žluté barvy vyvěrá

a z modré žel a hoře

a všecky hlemýžď zná a ví

ty symbolické představy

v svém domku v rebarboře.

Zná na zahradě každý kout

a lze mu lehko proniknout

do nejskrytější spleti,

však co nezná, toť ruch a chvat,

on zachce-li, nu, bude stát,

na svojí slině lpěti.

Ne, nezná, co je var a ruch,

je příliš vážný, suď to bůh,

a hospodaří s gesty,

než překotnost a úsilí,

radš položí se bez síly

a zhyne v polou cesty.

A jasmín, růže, reseda,

jichž vůně těžce usedá

a v jeho sen se stele,

jsou výjimečně dojaty

a se květy a poupaty

se kloní nad přítele.