HLEMÝŽĎ.

Zda někdy všimli jste si na své procházce,

jak hlasem života kolkolem vyváben,

ze svého domečku své tělo vytáhne

a vleče je i s domečkem svým ven?

Ještěrka, moucha, motýl kolem něj

mihnou se krásní, volni, šťastni tak –

vše žije pro sebe, jen jemu vyhne se:

je divný, cizí tak!

Jde těžce s osudem svým, domkem, a přec tiše jde,

a mlčky vytahuje svoje tykadla;

vše koná podezřele tak, tak nějak plíživě,

že jeho zjevením se všechno měnit zdá.

Ničeho ještěrce, ničeho motýlu,

co nemá dát – proč se jen zjevil zde?

Zarazí, splaší vše – tak zkazí všem jen hru –

květinu potřísní... Co chce?

Co hledáš, hlemýždi? Co chceš tu, hlemýždi?

A kdo že vlastně, tvore divný, jsi?

Proč nosíš domeček? Proč jsi tak oslizlý?

Je z tebe nevolno – jdi, odkud’s přišel, jdi!

Kdo byl to, kdo mu teď, tak pro zábavu všech,

všetečně, rozmarně v hrot jeho očí sáh’,

že zmrzen na sebe, zmrzen na celý svět,

zpět ve svůj domeček se vtáh’?