Hlídač strojů.

Byl dříve kovářem. A teď když sešedivil

a sesláb, stal se strojů hlídačem.

By k stáru aspoň měl, čím by se živil.

Stroj také již byl stár, a mnoho pamatoval,

a vyprávět by moh’ o ledačem,

i jak byl kovář čil, když ještě koval.

Teď oba mrzuti. Co chvíli pískne

to ve stroji. Tu klidně pak

svou olejničku hlídač přiloží a stiskne.

Až pískot přestane. A jindy zase

cos kmetu svírá hruď až vlhne zrak,

a ruka přejíždí po sporém vlase.

Tu kývne na hocha; ten s lahví tmavou

se vrací pak – a kovář přihne si

a klidně pak zas pokyvuje hlavou.

Tak sebe střídavě a stroj zas tiší,

jenž obrovskými metá kolesy,

kol nichž se vine silný řemen k výši.

A v jednotvárný chod a tepot stroje,

a v táhla pohyb, koles let

kmet pološeptem mísí dumy svoje:

„Stroj pálí sic, však chladno je v mé hrudi,

tu příliš provál vichr psot a běd...

a hada blízkost’ ještě více studí.

A pára?... had, jenž syčí ve potrubí

a vine se kol hlavy i kol pat,

přivřeš-li oči skokem tebe zhubí.

Já hlídám jej a slyším, kterak hvízdá,

a stroj se pouští v divý před ním chvat,

to divná železného oře jízda.

Had vkous’ se v jeho hřbet a stroj jen sípá,

však z místa neuniká, marný cval!...

Dál žene pára ho a v hruď jej štípá.

Tak bylo u mne též; hlad hnal mne k předu,

i napínal jsem bez únavy sval,

leč zbyla z potu mi – jen kapka jedu.

Eh, darmo myslit! Možná stroj ten k stáru,

až nebude víc moci hnát se v před,

cos bude střežit, – jak já jej a páru!

Tak ve světě vždy síla sílu víže...

Však bude divno mu, až octne se

železo jeho v okně v tvaru – mříže.

U čerta! Co má hlava dneska spřádá,

kam myšlení až duši zanese

a k jádru přec se člověk neprobádá.

Nač spřádat tedy vetchou pavučinku, –

s tím štítem věru nepustíš se v boj!

tož raděj’ láhev mi sem podej, synku!“

A přihnul si, až zvlhnuly mu oči,

olejem stišil hvízdající stroj,

a klidně hleděl, jak se kolo točí!