HLINĚNÝ PTÁČEK.

Jest sabbat. Nad královským purpurem,

jenž lemem z bíle mlhavého rouna

plec horstva halí, stoupá azurem

v tak prudkém lesku koule slunečná

jak démantová koruna, v níž plály

kdys dumně žhavé skráně Šalomouna.

Kol velebnost je slavně svátečná

a záře taká, že i srázy skály

se ryzím zlatem zdají, jsou i zlaté

zdi města, domy, chrámu stěny svaté;

tak zlatem oděn plá ves Jeruzalém.

Kol majestát a mír. Vše odpočívá:

i lidský ruch i vánek v listech palem,

v jichž modrém stínu studna tají šum

a nikde ani stéblo nezakývá;

ba mlčky do květů skryt mušek tlum,

a z dálky táhne horký dech tak němý,

jak v nedohlednu široširou zemí

dnes všechen život byl by ustal vříti.

Od ledví země ku hnízdečku v houšti

vše trne, světí; mníš, že sabbat cítí

i netvor v moři, dravec v dálné poušti.

V tom klidu, jehož nesmírnost až kruší,

tvor jediný jen velký sabbat ruší.

Hle, mladou palmou kryt, jež prvně kvete,

hoch bělolící schýlen sedí v stínu;

pot perlí se mu s čela v hnědou hlínu,

již ve svých útlých prstech pracně hněte.

Tvář jak by náležela cherubínu,

a tak je zlatá kadeř pacholete,

že odsvit jasný, lehce mihotavý

v stín září kruhem kol té dětské hlavy.

Hoch robí pilně, s neodvratným okem,

když písek žlutý, chrastě pádným krokem,

se ztemňuje, a trojí dlouhý stín

se staví před ním. Ku chrámu se bere

tré Farizejských. Prvý, v říze šeré

a s tváří vpadlou, pochmurný svůj hled

v líc hocha vbodnuv, praví: „Jak jsi jmín,

ty chlapče, hřešící tak v jitře let?

Jsi pohan snad a Bohu nenáležíš?“

Hoch zvedá zrak, – jak noc to tmavý zrak,

v níž hvězdný vesmír plá, i dí mu tak:

„Bůh otec můj a jméno mé jest Ježíš.“

Pak zvolna spustiv mohutné své oči,

dál robí klidně hračku hliněnou;

tu hrdélko, tu hlavu oble točí

a malý hrot z ní táhne na zobáček,

tu dloubá rýhy v peruť sevřenou,

i vidí Farizejští, kterak v dlaních

mu vzniká neúhledný z jílu ptáček.

Jich druhý, jehož prsa v rouchu z žíní

se kají, vzrušen z modliteb svých ranních,

plá zlostně okem žlutým jako topas

a rukou vyzáblou rve vous, jenž po pas

mu splývá bílý jako horské jíní.

Ten dutě skuhrá hlasem chraplavým:

„A nebojíš se dílem rouhavým

v den svatý hněvat Boha Hospodina?

Jen k modlení kdy smíš dle přikázání

vznést ruku čistou v zbožném pohnutí,

ty hlinou skvrníš ruce své, sám hlína

té duše nehodná, již v smilování

v ní oživilo Boží dechnutí!

I země slaví odpočinku sabbat,

a kdo se odvážil v ní rýt a hrabat

v den sedmý a ji drzou rukou hněte,

jest zlořečen a robí dílo kleté.“

Tu vzhlédl hoch; on usmál se, – i vzplál

jas velmocnější z jeho pousmání

než z koule slunečné, jež v nebes dál

jak žhoucí démant srší velkolepý

a střelami svých paprsků se brání

všem zrakům, že – kdo vzhlédnou – budou slepí.

Tak oslňoval jemný úsměv dětský

zrak Farizejských, že se rychle sklonil,

by mžitky divné bázně pozaclonil

a jevil přísný hněv jen pokrytecký.

I svezl se jich pohled zmatený

v dlaň hochovu, kde ptáček hliněný

dlí jako mrtvé země hrstka šedá;

ta bílá dlaň, jež drží jej, se zvedá,

svůj chudý výtvor nese výš – a zticha

ret hochův sladký, růžový naň dýchá...

Tu blýskla očka ve hlavičce z jílu,

a jemné peří tílko pokrylo,

dvé malých křídel zkouší svoji sílu

a třepetá se čerstvo, rozmilo;

hle, ptáče dechem božským oživené

svou peruť vznáší s písní jásavou

a letí paprskovou záplavou,

až kde se blankyt v nekonečnost klene,

kde nedozírné dálky třpyt je cloní,

až nezřít ho! Však nápěv báječný

v sluch země ještě rajským plesem zvoní,

když v nebi mizí ptáček svátečný.

Tré Farizejských v ohromení stojí,

druh druhu v oči pohledět se stydí,

druh druhu z duše pravdu číst se bojí

a doznati se zdráhá to, co vidí.

Až třetí jich, jenž hávem nádherným

svou úctu pro den svatý chlubně hlásá,

dí s drzým čelem v sebe dověrným:

„Jak vesele to ptačátko si jásá,

že vydralo se z rukou pacholete!

A nám se zdálo, hoch že hlínu hněte.“

I kývli druzí. S licoměrným klidem

ten zázrak zalhali, jenž před jich videm

se právě stal, a tvářili se tak,

jak vírou jejich nic by neviklalo.

Šli k chrámu dál. A hluboký svůj zrak

to dítě božské za pokrytci slalo,

i zřeli zrak ten plný útrpnosti,

jak něžná slza žalosti jej smuší,

a sotva duch jich záhady se zprostí,

co dělo se v té mladé božské duši...

Ó, nikdy nepojmete toho pláče

a nezvíte, že vzletný duch – to ptáče,

že vůle okřídlená svobodou,

že nadšenost, že láska nesobecká,

jež plýtvá vroucností a lahodou,

vše, co jde výš než chytrost pokrytecká,

to vše, co světlem, krásou požehnáno,

vše, co jest velké, vše, co k štěstí dáno,

jak sluncem co v nás plá i hřeje dobrem,

vše, člověka co činí v srdci obrem,

to vše, čím nejsladší kdy Boží dech

v nás hlínu oživil a duši stvořil,

to, jak ten ptáček, jenž se v nebe vnořil,

že nezrozeno v týchže s vámi dnech!

Neb stvořit, co tak plno pravdy, síly,

Bůh, nejštědřejší prodchnut milostí,

sám v slastné může sváteční jen chvíli,

a nikdy vám se jsoucnost nerozední

těch vzletných, svátečných těch bytostí,

vám, Farizejci, tvorové vy všední.