Hloub!

V duše svojí všecky vrstvy

jsem až ke dnu stoup’,

maně ptám se, kam lze ještě,

mohu-li jen hloub?

Jako Isis ve stu roušek

stála přede mnou,

já vše strhal puzen divnou

mocí tajemnou.

Až tu Psyche stála nahá,

oškubaný pták,

jenž se děsem chví a nemůž’

hnout se do oblak.

Tak tu stojí a se třese,

co dál bude s ní?

Kdož ví, o poledni v lese

tak se pěkně sní!

Psyše narostou zas křídla

v chvíli dumy té,

na písně se tóny slijí

v ňadru ukryté.

Nač bys reptal. Najdete se

s duší zbloudilou,

ať již třeba tam, co zve se

hrobem, mohylou.

Kam’s dřív nemoh’ vstoupit ani,

schůdné bude již...

v srdci klid a ujištění:

Nelze hloub ni výš!