HLOUB, DÁL...

Když nejvíc chorobné mé duše

obrovskou skepsí chladne žár

a rozum předhání mi suše

mé tvořivosti skrovný dar,

vše, rozbité mé vědomosti,

svět malý mře mi v nízkých snech,

jež se slepou jen střízlivostí

přijímám v ztuchlých čtyřech zdech:

Vytržen z této země půdy

kdes ti cizích bych toužil žít,

jen z dálky cítit vonět hrudy

a události slyšel hřmít!

Tam v bojích mocných, cizích duchů

v poznání nových, lidských snah

bych rozpoznat chtěl, v našem vzduchu

co mrtvo spí již na marách,

co hnije již, co žít má dále,

co vzkřísit a co zardousit!

Zda v prostoře té země malé

i mne již zchvátil hnití klid?