Hloub v oko Tvé...

Hloub v oko Tvé a z něho v duši mladou

jsem zadíval se, a juž snové kladou

mně na čelo svá křídla purpurová,

kterými v srdce vchází láska nová;

já s bázní slyším tajné jeho zvěsti

a sám se tážu, co mi schází k štěstí?

Hloub v oko Tvé... Ó jeho na výsluní

mé srdce bují novou, vzácnou vůní,

jak poupě z jara trhá vazby těsné,

by rozkvětlo, než v náruč Tobě klesne!

Hloub v oko Tvé... Tvá duše z něho čistá

jak holubice, když se k letu chystá,

svá rozepíná křídla stříbroskvělá

a dotýká se tiše mého čela,

a více jemu vdýchá políbení

než na řeřabu hroznů v podjeseni.

Hloub v oko Tvé a hlavu u Tvé hlavy,

až sjel by s ňader živůtek Ti tmavý,

Tvou ruku tisknout, vlasy Tvoje plésti –

mé dítě, vím juž, co mi schází k štěstí!