Hloupý Honza.*)

Nad úvozem hradní stěna,

bláta zde až po kolena.

Honza žene k místům těm.

Ve zdi arkýř, hlásný v něm.

Honza již se přibližuje

hlásný troubu nasazuje.

Honza nedbá na bláto,

pod nohou ať cáká to.

„Honzo, kleč, bůh mluví s Tebou!“

Honza zděšen trhne sebou

a pak hrůzou rozchvěná

v kaši sklání kolena.

„Honzo, lež, bůh k Tobě volá!“

Honzovi jde hlava v kola;

však že bůh to ukládá,

v břečku lehá na záda.

„Honzo, obrať se, bůh velí!“

Honza žasne, trne celý,

bruče však se otuží,

obrátí se v kaluži.

Honza v bahno hloub se reje,

hlásný se mu s hůry směje:

„Hloupý Honzo, ha, ha, ha!

jdi teď strašit na draha.“

Honza blátem obalený

vzhůru hledí vyjevený.

Přišel táta, Honzu zdvih’.

„Nermuť se,“ děl, „pro ten smích.

Honzů takých dost v tom kraji,

kteří za hlas boží mají –

byť jím v bahno vedeni –

přece trouby velení.“