HLOUPÝ HONZA

Byl jednou jeden král..

A království – netřeba podotknouti.

A bylo nebylo. Bůh vzal a zase dal.

Takové království se jako hračka zhroutí.

Však svět jde, děti, dál

a nevzpomíná mnoho na své pouti.

Svět zapomíná rád.

Jako by král ten nikdy nebyl vlád’.

Jen mnohá matička se pro synáčka rmoutí,

jenž pad’.

Lépe bylo, věru, tehdy utéci:

Kdo uteče, ten nikdy neprohloupí.

A nejlépe, kdo zůstal za pecí,

jako náš Honza hloupý –

starý pecivál..

A bylo nebylo. Poddaní zůstali sami.

Za králem zmizeli hofmistři, vrátní a dvorní dámy.

A nad tím v zemi poprask nemalý.

Někteří jásali a zpívali

z té radosti nenadálé,

jako by chtěli rozbořit kus světa.

Čím jim byla dvořanská etiketa?

Starými cáry.

– „Škoda, že se toho nedožil náš starý..“

říkali

a mysleli svého krále.

Neznali etikety.

Proto se tak chovali.

Někteří hlavou pokyvovali

nad mapou říše bez krále

a vzdychali zoufale:

– „To jsme to dopracovali!“

říkali..

– „Bylo třeba

dělati to tak čerstva?“

Báli se totiž o svůj chleba.

Už tenkrát, dětičky, byla ministerstva.

A bylo nebylo.

Něco se změnilo

a něco zůstalo při starém.

Lidé se smířili, jiného nezbylo,

s novým útvarem.

Však jejich řeč – jediný stesk a vzdech:

– „Snad něco zbude. Snad zas něco přijde!“

Neboť v automobilech

jezdili jiní lidé.

Bylo to samé „nazdar!“ samý demokrat.

Skandál v diplomatickém světě!

A vojenství? Na příklad: „Místo „schiessen“ –

„palte!“

„Kde domov můj“ místo „Gott erhalte“

musel se hrát.

A více poklesků proti etiketě!

A mnohý demokrat,

jenž dříve býval králi oporou,

žas’ nad tou Sodomou a Gomorhou..

A bylo nebylo. V ten čas vstal Honza s pece,

že půjde na zkušenou v široširý svět..

A jak by se otevřely ptáku dvířka klece!

Takový radostný byl jeho spěch a vzlet!

V ranečku máminy měl znamenité vdolky

a nějakou tu pětku s republikánskými kolky

mu máma podstrčila stranou,

aby nešel Honza jen tak „ohne“.

Těš se hrdý Albione

a ty Babylone nad Sekvanou!

Tak Honza kráčí cestou necestou

a představí se, dobráček, kde komu.

Hoj, mámo, počkej, s jakou nevěstou

se vrátí Honza ze zkušené domů!

Počkej, jak pěkný přiveze ti dar!

A jako žebřiňák a rachot hromu

hřmí do světa své „Bon žúrrr“ – „rrrevoárrrr“!

A bylo nebylo. Byl v světě mocný král

a ten měl krásnou princeznu na vdávání.

I sjížděli se rytíři a páni

a každý jako že by si ji vzal.

Pantáta král však prál:

– „To věřím, ale ať si holka vybere,

koho má ráda.

My jsme demokratická vláda.“

I troubili rytíři reteré.

A tak dlouho ženichy přebírali.

Jeden byl veliký a druhý příliš malý,

ten byl hr! a ten zas apatický

a onen trochu nedemokratický.

– „Můj zeť, kterého budu míti rád,

musí býti dobrý demokrat.

Žádný paďour ani žádný vrah,

nechci zetě babu, nechci míti strach.

A jednu uhodnouti musí otázku:

co visí as na myším ocásku?

Kdo neuhodne, našinec či zvenčí,

o celou hlavu rázem bude menší.

Kdo uhádne, toho mějž holka ráda.

My jsme demokratická vláda.“

Tak pravil král a ženichové smělí,

jako když do vrabců střelí.

A bylo nebylo. S ženichy byl kříž.

Tu Honza k hradu míří. Tu je v hradu již.

Že uhádne tu těžkou otázku,

co visí as na myším ocásku.

Co na ocásku myším asi visí?

Náš Honza přemýšlí. Náš Honza rady ví si:

– „Co jiného by viselo než myš?“

Honzova princezna je, Honzova je říš.

Král požehnání na cestu dal k tomu

a Honza veze princeznu si domů.

Hloupý Honzo, Honzíčku náš, Jene,

teď si dáme bene.

Kde jaký hrad, ať veliký či malý,

honem renovovali

a Honzíčkovi dali.

Kde jaký Honza slezl se své pece:

„Vždyť já jsem také Honza přece

a rád bych vlád

a králem byl.

My chceme hrad.“

A v mžiku bylo všude plno vil.

Hravě každý Honza řešil otázku,

co na myším as visí ocásku.

Jaké pak okolky.

A chudé mámy neměly už ani na vdolky.

Co krásná princezna se stala Honzy ženou

a přestala být pannou,

už žádný Honza nechodí na zkušenou.

Jen na vyžranou.

A teď už spěte, děťátka.

Je u konce má pohádka.