HLUBINA.

Tůň leží v zamyšleném kraji

a na ní duma odvěká,

tak stará, jako kořen bájí,

jak utrpení člověka.

K ní bílá bříza větve sklání

a večer hvězd tam padá třpyt –

a tichou stezkou místo laní

tam lidské duše chodí pít.

Však kdo se napil, věčně žízní

a navždy život jeho klet,

žár ohně duši jeho trýzní

a po té vodě prahne ret.

Kdo k tůni té se jednou schýlí,

vždy duchem zpět k ní zaletí –

zří, jak v ní plyne oblak bílý

tam kdesi na dně v podsvětí.

A v srdci divou touhu cítí

se poddat sladké závrati –

ó, v citů hlubinu se sřítí

a život svůj v ní utratí!