HLUBINY DUŠE.

Vše, čím se tobě zjeví, toť odlesk světa jen,

let oblaků, rej vážek, jenž těká nekliden –

leč v hlubinách, až dole, kde nic se nemění,

všem zrakům nepřístupno dlí svaté mlčení.

Květ, jenž pad’ na hladinu, tam dolů nepadne,

i kámen může stěží v to ticho záhadné,

tak daleko je na dno, a taká je tam tiš,

že sotva jednou v žití sám vše to pocítíš.

A přec tam na dně leží, ať žil jsi cokoli,

snů ztroskotané lodi a dívčí mrtvoly

a bolestí tvých břímě a šípy ze tvých ran –

a nejhlouběj v té hloubce sám ležíš pochován.