HLUBINY.

Mlhy táhly nad vodami

lehce, tiše, vážné, zdlouha,

jako táhnou snové známí

tam, kde tma je čirá, pouhá

a my jsme tu sami, sami,

a po snech těch bolná touha.

Na tu širou vodní pláni

pohlížel jsem s příkré skály,

jak se nad ní mlhy sklání

a jak dál se tiše valí,

a v tom smutném zadumání

podivné mne boly jaly.

A ty stmělou duší táhly

jako nad hlubinou pára,

v srdce moje chladem sáhly,

prchala má víra stará

a já cítil obrat náhlý,

kterak myslí mojí hárá.

Pochybnost mou létla hlavou,

zda-li přece možno je to

uzřít slunce záři smavou

tam, kde není více léto,

zda-li vrátím radost pravou

tomu, co je navždy kleto.

Já jsem poznal ono chvění,

které duší lidstva letí,

když v ní odpovědi není

na tu víru po staletí,

když v ní pochyby jen pění.

chce-li pravdu uviděti.

Já se ptal, zda není lépe

vrhnout se v tu propasť dolů,

zapomenout víry slepé,

odhodit ty zbytky bolů,

zniknout všemu, co nás tepe,

radosti i vášni spolu;

věčnosť s časem vyrovnati,

poznat ten taj velkolepý,

mír, v němž světa hluk se ztratí,

zmizet jako písek v stepi,

jako v mlhách paprsk zlatý,

v proudech věků člověk slepý.

A tak zřel jsem na jezero,

když již poslední pták zpíval,

v lesů klín se kladlo šero,

nebem letěl mraků příval –

a já v duši pochyb stero

v mrtvou vodní pláň se díval.