HLUBOKÁ CESTA

Za vsí se táhnou louky vonící

mdlou vůní sena v únavném dechu

tichnoucích vánků, rozptýlených

v teplém přílivu srpnové noci.

Daleké louky, kde kvete ocún

a voní šalvěj v měsíčném šeru,

plašícím z větví ovocných stromků

legie hebkých motýlů nočních.

Háje, jež třesou se nemocnou touhou,

když z blízkých houští žaluje slavík

tichou svou píseň šedivé lásky.

Zde nalézá duše má zotavení!

Zde cítí dech nebe a marnost svých bolů,

a je šťastna na chvilku jak dítě,

jež uprchlo z těsné, ponuré síně,

jsouc zmámeno silicí divokých květů

a západem slunce hasnoucím v řece.