HLUBOKÁ LÁSKA.

Tak jsem si vždycky přál žít lásku hlubokou!

Tu lásku srdcí dvou, tu lásku duší dvou,

jež sobě předurčeny od věčnosti jsou –

jež spolu všude, nerozlučně jdou,

i cestou prokletou, i cestou trnitou,

poněvač ani jinak nemohou...

Takové lásky já však nepoznal!

Já poznal jen tu malou, chvilkovou,

jež pomiluje dnes a zítra jde zas dál –

jen onu lásku lidí, duší dvou,

jež setkaly se pouhou náhodou,

jichž srdce však si vlastně cizí jsou.

A léta jdou... a stále léta jdou,

bez lásky sněné neustále jdou –

a léta pláčí jen nad touhou mou:

Po lásce srdcí dvou, po lásce duší dvou,

jež sobě od věčnosti předurčeny jsou,

jež spolu světem nerozlučně jdou,

i cestou prokletou, i cestou trnitou,

poněvač ani jinak nemohou...