HLUBOKÉ SAMOTY.

Já chtěl jsem mluvit s ptáky, s oblohou

a s vodami, s trávníkem u nohou...

I černým sosnám věřit. Hučí mi

proroků věštěními tajnými...

Jsem lidmi churav, zklamán, přesycen

sobectvím druhů, Ihavým kouzlem žen.

O zdraví sním... O výhni polední,

o smutku západu, o světle dní...

A kdos mi řek’ o prosté chatrči,

do vodních spoust jak když ji zastrčí.

Své staré štíty zrcadlí tam v nich

a potrhané sítě na bocích...

Ta chatrč utisknuta k prorvám skal.

Nikdo ji neznal, nikdo nehledal.

Z ní rašelinišť smutnou rovinou

do věčnosti zřít každou hodinou...

Churavý lidmi kouzlem ozdraví.

Milenku clowni v městech pobaví.

Matička na vsi samá práce, spěch...

Mudruje v krčmách filistrovský cech...

Zde bezpečný jsem sám a sám a sám,

nikoho v světě tady nepotkám,...

zarudlá ticha shaslá nebesy

a vlastních kroků zvuk mne neděsí.

Jíkají ptáci. Tisy na stráni

své tmavé, smutné šepcí pokání.

Nekončí obzor, kam zrak pohlédne,

ni vody, vody, vody bezedné...

Smrť cestou potkám-li, my navzájem

se moudře pozdravíme, po svých jdem...

Zřím v dálky. Živé kouzla pozbylo...

Co mrtvým bývalo mi, ožilo...