HLUBOKO V LESÍCH

Tak útle, jemně praská tiš, zvuk brzy dál je, brzy blíž

a zas je ztracen zcela,

a tmavo je, jak obloha by světla svoje nemnohá

do prázdnot poztrácela.

Stín z mnohých podstat složen as a mrtvou deltou vplývá čas

do hluchých jeskyň bytí,

jak víno duchů staleté ve sféře, kde nic nekvete,

chlad možno prsům píti.

A stromy – pluk. Sta pluků snad, jež nejdou vpřed a nejdou vzad,

jen přichystány, aby

se hnuly v jedné z vzácných chvil, kdy silný tichem stihán byl

a obstoupeni slabí.

Nad samet kyprá země jest, hrob může dáti, ne však nést

čís hrubé, těžké stopy,

chvoj niterně se zachvěje a ta ty marné šlépěje

svou hustou krví kropí.

Vír bublin vodních. S habru list, jenž padá, nikdy nejsa jist,

kde došumí a zetlí,

jsou svědci toho jediní, co strašná temnost učiní

se chřadnoucími světly.

Z nich dvou je vítěz pouze blud. Jak černá stůčka zavinut

je život duším daný;

ty nejstarší všech bolestí, jež nemohl jsi unésti,

jsou mírem přetrvány.

Zdá se, žes pohřben ještě živ, že ustal větví šept a kyv

nad sypkým rovem nyní,

že vše je vzato, spočteno, i život – sladké břemeno,

i smrt – zlé dobrodiní.

Mdlý noční pták se vznese jen, jak otráven, jak opojen,

jak odhmotněn se tratě,

ve výsostech až zastaví, kde hyne záblesk prchavý

jak po oltářním zlatě.