Hluché kopřivy.

Jsme my nárůdek jen malý,

ale velký v ledačem;

kdo nás nezná, by nás koupil,

nevím, zda by neprohloupil,

přeplativ nás – koláčem.

Pravda prý je hořké kvítí –

možná, možná, věřím rád!

Lepšími však bychom byli,

kdy bychom se neštítili

slýchati ji napořád.

Mladočeši – Staročeši –

hořkost zde a hořkost tam!

Každé slovo plno žluče,

rány lítaj' pádně, ruče,

nepřítel se směje nám.

Nedivil bych já se věru,

kdyby, jak to teď už je,

zítra klenbě na nebeské

vyšlo slunce „staročeské“,

„mladé“ nechalo pak v tmě.

I ta muzika hle česká

rozpoltěna ve dví již;

jedni hrají moderato,

druzí molto agitato,

poslouchat to velká tíž.

Do dur ti a do mol oni,

harmonie žádná v tom –

každý dle své noty píská,

dudlá, troubí, hučí, vříská,

aby do toho již hrom!

Známa jesti stará báje

o prutech, jež Svatopluk

synům svým prý ukazoval,

svornosti z nich dokazoval

nutný, krásný jednozvuk.

Také v naší právě době

oněch prutů bylo by

k docílení jednozvuku

při pravnucích Svatopluků

věru nutně potřebí...

Mnoho hluku, mnoho prachu

nadělá se také tím,

má-li platit stará víra,

čili nových dogmat míra

budoucím všem stoletím.

Jářku – nač ty všecky hádky?

Věř si každý, co chceš sám!

Ne obřady, svátky, smutky,

zpěvy, slova – nýbrž skutky

budou platit jednou tam!