HLUČÍN!

Hlučínská, hoj, půda,

země panenská je;

vzácná je tam ruda:

naši toho kraje!

Kovkopové cizí

už tam načli práci;

však se, nad kov ryzí,

naše řeč tam ztrácí.

Kulturverband sítě

své tu rozestírá,

a kde české dítě,

na tu hlízu zmírá. –

Eh, co po Hlučíně,

co nám po Sudetu?

starosti dnes jiné

vyvstaly nám, hle, tu!

Srdce naše jaly,

na hlavy se snesly;

ministrů, Bůh dá-li,

podělit se křesly.

Zasednout, se přeme,

kdo práv křesel v klínu;

než se dohodneme,

bude – po Hlučínu!