HLUČÍNSKÝM!

Máme srdce, vzpomínáme,

cizí ruka jak vás láme,

oklešťuje český kmen.

Každý výkřik rána k hrudi,

s vámi jednu bolest budí,

vynucuje jeden sten!

Každý nátisk víc nás druží,

víc nás činí také muži,

zoceluje českou pěst;

co je naše, nevzdáme se,

ani píď co obsáhne se,

zlobě neuhneme z cest!

A váš Hlučín drahocenný,

nejsladšími vítán jmény

od nás, zpronevěřit snad?

Srost’ už s námi jedno tělo

a nás, komu by se chtělo,

nikdo nevypudí ztad!

Nenabyli jsme vás lehce

a teď se nám ztratit nechce,

co jsme krví vážili;

ruce naše v kruh se pojí,

Hlučíne, jsme hradbou tvojí,

byť to krví platili!