HLUČNÉ ŠTĚSTÍ.

Den sotva umřel, sotva večer věšel

žlutavých perel světla v náměstí,

stín její křepký trottoirem přešel,

by sníval příliš hlučném o štěstí...

Pod jejím štěstím hrob si vykopalo

manželství mnohé nedůvěřivé...

Pod jejím hlučným štěstím umíralo

tak mnohé srdce, pomstou neživé...

Bývalo její hlučné, velké štěstí:

lesk drahých toilett, souboje šílených,

žen rozvody, jež neuměly snésti

nevěrných mužů příliš vlažný smích...

Krok její drobný zdál se vinen z vraždy,

i vůní smyslů nasycený vzduch...

Za předchůdce své pomstít chtěl se každý...

Leč zůstal, v kouzelný jak vstoupil kruh...