HLUK MĚST

Hluk velkých měst po dlažbách, kolejích a mostech,

hluk kopyt, ventilů, až proniká to v kostech,

hluk vozů, hrkajících v změti všemi směry,

i hluk ten šelestivý ode spěchu davů –

hle, vlna lidské práce u nejvyšších splavů

se bije a hned klidně stéká v příval šerý.

Jak stavidla se chvějí domy proudy všemi,

leč od hemžení z nitra hýbají i zemí

ty domy trpělivé, silné, tvrdé, vzdorné,

ty zapředené hustě mezi sítě drátů,

v nichž jako mozkem víří dojmy v stejném chvatu,

a v jejichž harfy nadto bijí vichry sporné.

Na loktech slunce hřátá oblaka, ta čistá,

se děsí mraku města, jenž se zvednout chystá,

a s věžemi si hraje na štít z kůže s hřeby;

to odtud slunci, když se v západ uzavírá,

vlá vzdorný pozdrav ohňů, jenž tmu s mlh všech stírá

a jak tvor elektrický z mořských vod se šklebí.

Hle, celý tento svět, tak zvláštní v tváři země,

hned zas jak matná hvězda v dálných rovin temně,

již nezhasí ni věky, naopak, jež jasní,

ten svět je z krve, z nervů opravdově složen,

tep srdcí slyšíš v něm a každý záchvěv, zmnožen,

v něm rozrůstá se hrdost, zdraví na něm krásní.

Ne živoucím jen davem osvěžuje krásu

ten kouzelník, on zná všech, kdož to vidí, k žasu

i mrtvé přinucovat, by mu k službám stáli:

on jejich šperkem nejdražším své zdobí řízy

a v odiv staví, třeba prostřed vřavy cizí,

hrou fiál, barev na sklech, snící katedrály.

Vto zpívá drsný refrén revolučních zpěvů

a dobu, jež se opožďuje, mrská v hněvu,

potají přitěžuje stonu udeptaných,

ni těm, kdož duchem hluk ten hrdě přezírají,

svých spárů na čas delší nikdy neutají,

je obáván již z hrůz jen ve snách našeptaných.

Toť hvězda zatracenců, řekneš a jsi v právu;

toť hvězda vyvolenců, díš a cítíš slávu,

jak zvedá prsa všechněch, kdož tu žijí spolu.

Je v hříchu míň tu viny, dílo víc tu strastné;

když vavřín zásluhám sem nesou nivy šťastné,

oč chápou víc, než dívky, z přísných vědců bolu?

Hluk zde je těžké víno: palčivé sny vnuká

a přitom nervem v lebi bolestivě cuká.

Však, čině tak, on přes to s řádem ve shodě je,

jenž všemu míru vládne, a lze záviděti

všem, nechať jsou tu šťastni, neb ať nazmar letí,

jsou vyvýšeni dojmy obrovského děje.