HLUŠICŮM

V mém srdci, hned u zlaté dětství brány,

spí starý sad a zahrada a dvůr.

Starobou puklá věž lká do mol hrany

a píseň kohoutí tam zpívá v dur.

Už před svítáním den se k oknu tlačí

a teplým mlékem do kolébky dých’.

Jak rozehrály okap drápky ptačí

v blýskavici stínů vlaštovčích!

Pak okov třeskl v hloubi nad hladinou

a stádo dusá k studni staleté,

kde mladý den si hřeje ovčí vlnou

růžové dlaně v rouně jehněte.

A na zdi parku, zaskřípav zpěv rána,

páv rozžal chvostu tyrkysovou sluj.

Otevřená je dětství zlatá brána

a v ní stojí mladý život můj.

Za plotem stojím jako na zapřenou,

v záhony kopřiv hledím propadlé,

ach, jak jsi celá popálená změnou

mladosti má v tom zašlém zrcadle!

Jen jasan jako nový pomník hladký

nad hrobem sní, kde starý kořen tlí.

A zimostráz svou mrtvolou jak vrátky

tarasí vstup, jímž všichni odešli.

A v kole rybízu, už tichém jako pěna,

netančí s dětmi zlatý letní den.

Už není zlatá brána otevřena,

ať ten či ten, musel jít z kola ven.

Jdu alejí a přede mnou se šeří.

Z polí čpí ohňů dohořelých dým.

A za mnou paví křik, jak zaskřípění dveří,

jež zapadly tam za životem mým.