HMOTA.

Jdu volně tlumem ulic kdesi

dne prací zemdlen docela,

tíž života se v krok můj věsí

a s vlasem šero do čela.

Můj každý dech jen bije přáním:

„Domova sladký, volný klid!“

A všecko to, co skryto za ním,

již sotva mohu domyslit.

Vše kolem se mi do mlh ztrácí:

dav pestrý, krása, píseň, hřmot –

jak otrok s bídnou resignací

sil ztupělých si nesu hrot.

A cestou tou mně často zdá se,

že proto v klid jdu domova,

bych nabyté tam síly zase

moh’ zítra ztrácet poznova. –