HNANCI.

Vůz mlékařčin, jenž dvěma psy je vlečen,

jen zahrčel, znik’ v síti ulic kdesi,

ó, toho ruchu, jenž tu přes den běsí!

Teď jdeš tu sám, tak tichu tomu vděčen.

Slyš, kroky houfu. Stráž to vede hnance,

řad svázán jde a řad jich volně kráčí,

ti s drzým smíchem a ti táhnou v pláči

a s trochou studu chudé vlekou rance.

A město spí, jak hlava když je spitá,

po práci, víru město tiše leží,

nedávno zvony zahučely s věží,

a na střechy se slunce pablesk chytá.

A spuštěny jsou dolů clony bílé,

a uzavřené domy jsou tak němy,

jen kroky hnanců dutě ulicemi

se rozléhají za té jitra chvíle.

Ó, společnosti, město, spi jen! Ranní

tvé sny jen z růží vonných buďtež stkány,

ty nesmíš zříti na svém těle rány,

ni cítit, jak tě – amputují v spaní!