HNĚV AFRODITIN.

V trojboké plodné zemi Sikulů

je město Eryx. S Akropole jeho

chrám bílý Afrodity svítí v dálku

v modravé moře.

Miláčci její, bílí holoubci

v hlavičkách sloupů příbytky své mají,

před chrámem chodí sklánějíce hlavy

ve zbožné úctě.

A když se Luzná, Věčná, Všemocná

přes modré moře do Lybie bere,

holoubků bílý oblak provází ji

zářivým vzduchem.

Král výšin, orel, jestřáb, loupežník,

ctí svatost míst i zbožnost holubičí

a nikdy k těmto ptákům neblíží se

krvavým spárem.

Jen bezohledná ruka člověka,

již svatý ostych nikdy nezastaví,

v zločinné pýše vyzývá hněv velké

Nemesis věčné.

Vnik punský Barkas v bílou Akropol

a odnes vše, co nábožný lid snesl,

poháry, stoly, náramky i roucha,

z příbytku Luzné.

A v posled kázal černým zbrojnošům

ty ptáky pobít, kteří ustrnulí

nad ohavností lidskou seděli tu

v nehybném houfu...

A tehdy v zlatou síni olympskou

v besedu bohů vešla Afrodita,

a z modrých očí padaly jí slzy

na bílá ňadra.

I žalovala svoji pohanu,

lup chrámový i vraždu bílých ptáčat,

a spjala o trest škůdcům žadonící

své bílé ruce.

A co sám Zeus hladil její vlas

a konejšil ji laskavými slovy,

vstal Ares v brnění svém a jak vichr

lét v hrůzy boje.

Zle splatil hřích svůj Puňan Hamilkar.

K dnu moře klesly hrdé lodi jeho,

zbrojnoši jeho pokrmem se stali

žralokům, krabům.

Za ním pak spěla svatá Nemesis

v dalekou Hispanii. Tuhá smyčka

poslední zdobou byla, již dal hrdlu

Hamilkar Barkas.

Však teprv černý dým, jenž valil se

jak smrtelný vzdech z hrudi Kartaginy,

vykouzlil v lících luzné Afrodity

smířlivý úsměv...