HNĚV.

Jednou sme v neděli

já a má Liduška

na sadě seděli.

Sami dva na sadě;

já jí dal květiny,

co sem měl v zahradě.

Tu se ptám co jí je

vroucně ji políbiv,

věnec proč nevije?

Větříček tíše vál,

ona pak plakala,

ale já sem se smál.

Tu ona potichu

pravila skroušeně:

„Není mně do smíchu.“

Co ti je Liduško,

že dnes tak smutna jsi?

rozmilá děvuško!

Vždyť sem ti přislíbil –

„Mlč, já tě viděla,

jak si ji políbil.“