HNĚV.

Zapadlo v černu slabé pastorale

a ošuměla vrba sudička,

dva vytřeštila ptáky nevyspalé

a sotva je už v tu noc uhýčká.

Podzemní řeka před slavnými svátky

dnes vyšla s pláčem nad své balvany,

víc nevrátí se propadlištěm zpátky,

je z ráje svého člověk vyhnaný!

Kmen černoboký, horám odcizený

jak mrtvý hlídač v prostřed proudů plul

a měsíc ve vodě jak obraz tiché ženy

jej líbal zoufale, však on se nepohnul.

Ah, on se nehýbá a jenom ruce smáčí –

do plných proudů ruce přeťaté...

Čeřeny kalné ve zmítavém pláči

jej vrhají do noci naváté...