Hněvkovský.

Blaze dokonal jsi!

v temno věkův zašly doby

pusté jako lůno skal;

již se zelenají hroby,

jichž pomníkem býval žal.

Ty jsi spatřil spoustu čirou,

když jsi poznal vlasti tvář;

než Ty’s zapěl s pevnou vírou

a dnů nových vyšla zář.

Dávných žalů sivé mraky

v temnou dálku letěly,

a Tvé staré věrné zraky

nové slunce uzřely:

Blaze dokonal jsi!

Pokoj Tobě!

O jak chladný před půlvěkem

byl hrob – tichý matky klín,

milého v něm neměl lůžka,

kdo byl její věrný syn.

Teď když zástup duší dobrých

v tichém žalu k němu zří,

kdo v něm domov hledat musí,

tomu se tam sladce spí:

Pokoj Tobě!

Putuj do věčnosti!

Duch a čas a obou láska

jsou pravěční pobratimi,

že neroste hněv ni pomsta

věčně věkův mezi nimi.

Jejich vlasť je jasná věčnosť

nad všímmírem rozložená,

kdež se skvějí hvězdným světlem

jejich jmena oslavená.

Z onud zoře jejich slávy

do paměti lidské letí,

ať se jejich slavné jmeno

věčně věkův vroucně světí.

Putuj do věčnosti.