Hněvsa i Míra.

Lesem divokým, strašlivou pouští

Béře se Míra spanilá;

Vždy hloub se zaplítá v černé houští,

A dívka bledá se i listu leká;

Okem zplašeným se v háji ozírá,

A bázeň outlé srdce sevírá.

Co Hněvsa jarý v daleké dlí vlasti,

Chvíle utěšené více nemá,

S ním uprchly milosti slasti,

A Míra na návrat darmo čeká.

Zdálo se jí, že pad v seči zrádné;

Od té chvíle nemá těchy žádné.

U skály stane tmavém ve stínu,

Na hřbet mechový zatluče zděšena:

I praskne skála – a z černa klínu

Vyjde babička shrbená.

Hladí pobledlé tváře děvince,

A s smíchem uvádí Míru do sínce.

„Jistě panenku láska souží,

Starou že babičku v skále hledá?

Po milenci jistě nadarmo touží,

Oč že milost jí spáti nedá? –

Nekvěl, uhlídáš Hněvsu svého

Mocí čárnou ze zrcadla mého.“

A tím za sebou slečinku táhne,

Potichmo slova mluví tajená,

Pak ze zrcadla roušku stáhne,

A Míra se lekne co laň zplašená:

Vidí v boji Hněvsu, jak se potácí,

I jak bez vlády s koně se kácí.

Jiný tu obraz! – Miláček věrný

Ve vlastní krvi něm se brodí;

Při umírajecím klečí mnich černý,

A kolkol vojíni smutni hledí. –

Míjí zjevení; – teď v stinném houští

Družina Hněvsu do hrobu spouští.

Tu klesne děva v mdloby lůno temné,

Vlásky jejími větérky vějí.

Co lilie zblednou Iíce jemné,

A bez ducha jesti tílko její.

Procitne a kol zraky v háj upírá –

Ni jeskyni však, ni babičku nezírá.

Vzchopíť se děva v bolestném Ikání,

Z háje prchá, rozumu zbavena.

Po hradě mutné zní bědování:

„Naděje má zmařena – zmařena!“

Vyjde měsíček, a z okénka

Hledí děva bolně, divě do venka.

Hledí, hledí; ale hvězda žádná

Utěchy jí ubohé nepodá.

Smutno kolkol a temnota zrádná,

V háji slavíček neklokotá.

A hle, z pověstné skály klínu

Jakby tisícero táhlo stínů.

Ha slyš, tu dusot na hradním mostě

A hlas: „Otevři, milenko drahá!

Vracímť se z krvavé války pozdě,

A venku to na mne hrůzně sahá!“

„Otevři, otevři!“ volá to stále;

Na hradě však je slov na mále.

Zahřmíť to na bránu – a brána vzlítne:

„Mluv panoši, zdali slečna bdí,

Či sen ji kojí? O nechť procitne,

A vstříc milenci svému letí!“

Tak Hněvsa jarý, a panoš prst vztáhne:

„Tam ve komůrce milostí prahne!“

Vrazíť do komnaty mládce věrný,

Hledí na lůže – a trhne sebou:

„Co to? – zda pravda či mam je černý? –

Pozdvihni milenko hlavu svěšenou!

Mlčíš? – Neznáš milence svého,

Milence dávno oplakaného?“

I obejme milenku, hladí jí Iíce,

Hřeje na srdci tělo studené.

O darmo! život se nevrátí více!

Co v říši Morany, toť ztracené. –

Zhaslatě Míra, co jasná svíce,

A Hněvsu neuzřel nikdo více.