HNIJÍCÍ DOBĚ.

Odříkat nazpamět ze starých knih

několik prázdně jen zvučících slov

o lásce k bližnímu, o pláči vdov,

zdvíhat však na ně zaťatou pěst;

slavnostně přísahat jediné z žen,

po straně hnízdit však smyslný hřích;

nad srdcem, v dírkách svých hedvábných vest

bezmocnou touhu a fňukavý sten

s hereckým postojem na trhy nést –:

to je to hledání neznámých cest,

zbabělá morálka, prohnilá čest –!

Kde jsou dnes oltáře otců, radostné oběti,

veliké sliby v požáru zemřelých století – –?

Kramáři, lupiči bídní, bezkrevní skeptici!

Na paty věší se hanba, hrozí vám prokletí

v prázdno se řítících, vyschlých, neplodných dob –

Starcové v šatečkách –! Jdou již pochmurní dědici,

hodí vás, skuhravé, v bezdný, hromadný hrob...!