Hnizda a květy.

Kam křídla andělů se chýlí v letu

a kde zavadí o stromy a keře,

tam vzplane haluz v bílém, rudém květu,

tam najdeš hnizda ve haluzí šeře,

z těch vůně se a z oněch píseň line

a z obou štěstí v lidstva stezky stinné.

Co hnizd tu visí po keřích a sadech!

Co květů bují podle cesty všude!

Co písní kol se v perlí vodopádech,

co vůně řine i kol chaty chudé! –

Žel, vůně s květy s pestré země řízy

a písně s ptáky v podjeseni zmizí.

I zželelo se bohu, že je krátké

to štěstí z hnizd a květů jako vesna,

tož hnizda jiná stvořil, odkud sladké

se perlí písně, jásot, hudba plesná,

zkad vůně dýše věčně stejná, svěží;

ta hnizda rovněž u cest lidských leží.

To místa svatá, genius v nichž prodlí

v své tvůrčí práci, z těchto hnizd se řine

proud věčné hudby, v níž se lidstvo modlí,

proud vůně, která s vesnou nezahyne:

To cítím vždy, když v jarní písni ptačí

se ku Bertramce procházka má stáčí.