HNÍZDO

V tom koutku parku šustí zvadlé listí,

když dva a dva tam bloudí navečer

a v jeho závějích se zvolna brodí.

Tam také my jsme spolu prožili

ne jeden podzim; tam, kde šlechetné

a prosté tiše pro mne bilo srdce.

Když rok se připozdí a vzrůstá chlad

a hvězdy každou noc jsou dálnější

a vůkol stydne chudé, cizí lidstvo,

jak důvěrno je stvořit hnízdo tepla

z dlaní a ze dvou srdcí spojených.

Byť ve vesmíru nemá střechy útulné,

byť zevšad omývá je nehostinný vítr,

ono věrně hřeje, v sebe stuleno,

a stále trvá silou duchovní;

i vyhasne-li jednou, místo v prostoru,

kde blažilo, přec teplé navždy zůstane.

Byť pod kročeji šustot suchých listů

a ve stromoví černém beznadějný svist

je sirou hudbou táhnoucího času,

v doteku rtů je věčná přítomnost.