Hnízdo skřivana.

Teď, kdy z ticha jeseň dýchá

mlhy svoje plné zlata

v jíním bílá strnišťata

a ta pole zoraná –

duši moji nejvíc vábí

babí leto do hedvábí,

jež svou sítí obepíná

pod mezí, kde tmí se hlína

– teplé hnízdo skřivana!

Hle, tam nebe pode křídly,

v rouchu snů a záři hvězd –

zvonek modrých výšin sídlí.

I když bouří divá jízda,

hřímá nad ním svoji zvěsť,

a své trilky vichr hvízdá –

přece stébel toho hnízda

nedotkne se žal, ni bída;

Pán Bůh sám je s výše hlídá

a to hnízdo svaté jest!

Ó, jak sladce v také chatce,

na niž vždycky slunce svítí,

skřivanu jest žít a sníti –

i když druzi prchli v jih!

Co kdy s nebe štěstí spadlo

v jeho hnízdo z hebkých snítek –

to mu chrání polní skřítek,

a, by nikdy nevychladlo,

schová mu je v zimě sníh!

A tak nebe pode křídly,

v ruchu snů a záři hvězd –

zvonek modrých výšin sídlí!

I když bouří divá jízda

hřímá nad ním svoji zvěsť,

a své trilky vichr hvízdá –

přece stebel toho hnízda

nedotkne se žal ni bída;

Pán Bůh sám je s výše hlídá,

a to hnízdo svaté jest!

Teď kdy zvolna úzkosť bolná

každé ptáče hořem tísní,

a juž ztichnul jásot písní

v smutném kraji podzimním –

nic skřivana nezabolí,

když si doma pohodlně

skrčen v měkkých lístků vlně

dřímá na svém hnízdě v poli.

Vždyť je vystlal peřím svým!

Máť on skrytou tamo kradí

míru vonnou ratolesť,

jež mu život štěstím sladí!

A vy všichni, co kol jdete,

a kterým snad také v hrudi,

již vám nyní bolesť hněte,

jindy počlo štěstí kvést –

jděte zticha, sic se zbudí,

jak mu touto snítkou hnete.

Jeho hnízdo svaté jest!