Hnízdo

V zelený ostrov stromů u bílých domů zřím.

Je teplými vany vzduchu uhýčkán a šumí,

mák ve stínu v zahradách svoji radost tlumí

a přece směje se stinným zášeřím.

Tam nahoře pod střechou, v slunečnu vidí zrak,

že hnízdo si staví pták,

je nepatrné, však roste ve velké dílo,

je křehké, však pevné, by rodinu zaštítilo,

toť domov, ač do světa odtud lze letět i do oblak.

Jaro je. Luk vlhkost čerstvá

voní nejprostšími květy do kořání nervstva,

chladí, hladí vání, vějíř z listů tiskne k skráni.

Ta jistota veselá, pružným obloukem

když s pírky a zlatově vyschlou slamou

kdes ze dvora nad stromy, paloukem,

stezičkou vzdušnou, stejnou vždy, známou

dvě přilétnou jiřičky

a hnízdo si staví, je lepí

tam ve výši, sluncem slepý

kde pod střechou kaštan se větvemi připlíží

a nad oknem malé světničky

do hnízda nahlíží.

Až pokvete, bude jim svítit svící

bílého květu při měsíci.

Bíle rozkvétají jahody.

Modrá se to u potoka pomněnkami v háji,

první slavíci se ozývají u vody.

Dny slunné jsou, hnízdo již hotovo visí,

hru drobné něžnosti zřím,

a každý den pod ním jak sedím v zeleni,

již ani nevířím,

jen štěstí tuším, jež v tichém tajemnu se křísí,

div úžasného zrození.

Teď pípání slyším, jak chýlí se k létu z jara.

Už není sám, kdo svým snáší a kdo se stará.

A brzy těch zčechraných hlaviček veselý hlad

zřím nad hnízdo zobáčky přečnívat...

Rudé plamínky a modré oči,

palouk suchem vřesu stoupá blíže lesů.

Srna stojí... naslouchá... a skočí...

Ó hnízda! Ó množství hnízd!

Hnízd teplých, blíž slunci a vzduchu,

hnízd tvůrčího ruchu,

jež ukrývá stromů chladivý list,

vás tisíce vidím, ne jedno již, různých podob a tvarů,

vás miliony zřím ve všech různých krajích vlasti

a jako ptáky já vidím v zástavu Osudu klásti

tisíce spojených rukou družných lidských párů.

A jako ptáci v slunci krouží nad místy,

kde hnízdo chtí si stavět, k zemi nad listy

a k větvím skloněni hrou drobnou, která hledá

a z hlíny lepí hnízda vystlaná a šedá,

tak tisíce, tak tisíce, tak tisíce

vás vidím, v hnízda svého sen jste zabráni,

schýleni nad pracovním svojím stolem,

nad knihou, nástrojem a roztočeným kolem,

vás dělníky, radostné dělnice.

A láska stavěti vás pohání,

to míti skutečně, co v srdci svém

jste vysněným jen nazývali domovem.

A vidím množství, ponořené v mnohotvárnou práci,

jak staví trpělivě

svůj domov, chtiví, chtivě

a klid a bezpečí a radost zas se vrací...

A vidím šedé domy měst a lidí shon

a pokolení vidím vystřídat se, růst,

zřím život mnohý a zřím mnohý skon

a slyším mnohou moudrost z drahých úst,

prsť černou zřím, již ořou oráči,

zem, vody, lesy prostírat se u nohou...

Hnízd dětí šťastnějších zřím milion,

jež v cizím zajetí již nepláčí,

a klnout neumí, že nemohou...

Večer už se stmívá. Slavík zpívá.

V hnízdo soumračnou tou listů houští

měsíc pavoukem se po paprsku spouští...