HNUS.

Jen mrákotné dusno, síň vůně a puch,

jak na pokosech luk mdlí oparu vzduch

a otvory hrobek čpí v podmračný den.

Noc. Na stole lampa. Dvě hlavy. Kde sen?

Cín lékařských nádob mží po stěnách kol,

schnou v truhlách květ bylin, list, kořen a stvol,

až mdlobno. Však na oknech závory. Tiš.

Zpod záclon jen z kouta dech sténavý slyš.

Skráň šedá se zvedla: „Jsi nadějný syn,

co dcera mně umírá za velký čin.

Jda od mistrů škol, znáš ne tajemství věd:

kos plevel – chvat utne i nevinný květ.

Král Ladislav Uher mře v Napoli též.

Lhal sestře tvé milost. Ví mládí, kde lež?

Jak do hříchů objetí loudil je žár,

já lůno jí otrávil. – Mlč! Mlád jsi, já stár!

Co jindy jsem tajil ti pod sponou knih,

sám lékař teď hledej, kde výklady v nich,

ni bratra tě nejímej úlek a děs,

že vrahem jí otec. I svůdce mře dnes.“

„Snad proto jsi na něm lsti úklady mstil,

že poupěti neviny na svody byl

muž cizinec?“ Lékař jen mlčí. Zas dech

– kde lože v tmy koutě – jak v bolestných snech.

„Snad proto, i Římu že hanobil chrám,

tam jeda jak do stáje na koni sám,

by hlavy mu Petra a Pavla jich kněz

jak Vandalu bez úcty na zvědy nes'?

Že dvakráte do Říma v triumfu hřměl,

kam bandita Sforza mu po boku šel?

Král hrdý a drvoštěp! Romy ctné vzdor

a papeži hrůza, běd lidu zlý mor!“

„Mou vlastí je Perugia, vlastí je tvou.

Zde Pavla Orsini a Orsu nám jmou

a k popravě v poutech je vlekli... Mou vlast

mnou mstila má krev! Trest i za bludu slast...

Tu Judithu hříchu což marně jsem dal

své k oběti vlasti? Mne nerval tu žal,

kdy spícímu květu jsem nákazy jed

jen na pomstu domova ronil? Tys bled...

Jsi mladý a malý. Buď velký, jsa muž!

Zlo o pomstu volá; zlem hub je a kruš!

Cíl před tebou velký: lid volný, sám svůj.

I tvoje krev obět, meč bez odměn kuj!

Dny čítám a týdny. Dvě smrti. Dnes. Teď.

Ji bez soudu anděl už do ráje veď!

Kde v Napoli nákazou uhnívá král,

kéž na levo Soudci k vin prokletí stál!“

Vzdech poslední s lože a ticho. Ni sten.

Lékař hlavu naklonil na stůl si jen,

co víno syn mísí, hned u dvojí číš:

„Pij posilou! Zatlač jí pohled! Či spíš?“

Zrak vytřeštil otec. Zda chvěje jím strach?

„Tys bratr, tam sám jdi. Ač nejsem jí vrah –

hle, ve truhle tamto je králův jí dar

i od obce zlato mně za jedu zdar – –“

Syn přesunul číše, jak uštkla jej zmij:

„Pij odměnou ode mne, odvahu pij!“

Jen doušek tu otec: „To jed jest, mně hnus!

Úd ochromí – – Jinak mě! Dýkou bij! Rdus!“

Syn uchopil lampu a k loži. Jen hled – –

Krev k hlavě mu buchotá, na hrudi hnět,

stud, lítost a hnus, vzteklé slzy žeh –

Síň dusná od lampy v plamenech.