HOCH.

Ó ústa růžová, zrak, v kterém nebe dřímá

a tvář, v níž klidná zář a prvé sladké snění,

ó hochu, patnáct jar ty máš, v nichž žádná zima,

neb v hloubi duše tvé vše v paprsky se mění.

Ty nedbáš, ať je zář, neb vichr lká, neb hřímá.

Ty neptáš se, proč potok padá do hlubiny;

v soulad tvých myšlének jen on svou hudbou zvoní;

co tobě do toho, proč pták letí v kraj jiný,

vždyť s vzduchem vonícím ti příroda v hruď roní

jen světlé barvy své a žádné, žádné stíny.

A já tě miluji a myslím, mořem klasů

až půjdeš v podvečer jednou za zvonů znění,

že potkáš dívku tam, jež bude mít zrak v jasu,

a ty ji obejmeš a v tichém opojení

svou hlavu položíš do zlata její vlasů.

Tak byly moje sny. Však dneska smuten, bledý

zříš na mne dojemně a bloudíš v lesů hloubi,

a mluvíš s potoky, tvá duše na výzvědy

jde s laní plachou tam, s květinami se snoubí,

a v noci ve hvězdách čtou hasnoucí tvé hledy.

Pak jednou na večer vše pochopil jsem rázem,

kdy tebe přistih’ jsem nad listem veršů plným.

Ti slzy tryskly v zrak, pak žár, pak divým mrazem

jsi zachvěl se a zřel pohledem vzdoruplným

jak stál jsi, nevěda nad jakým stojíš srázem.

A šťastné snění mé, že rolník budeš klidný

se náhle změnilo. Ó hochu, nevíš ani

co tobě sklamání chystá tvůj osud bídný,

že lépe básní všech na hnědé kypré pláni

rýt pluhem, jenž jak stříbro v slunci plane vlídný!

Ó dítě, v propasť tu kdo také tebe vlákal,

bys pro list vavřínu se léta marně shýbal,

bys zaň své štěstí dal? A jak se večer smrákal,

co jako bratra jsem tě v nadšení svém líbal,

já nad tvým osudem dlouho a trpce plakal!